Skotsko 2003

Účastníci: Jana Burešová, Jiří Kvita, Ondra a Vojta Přibylovi


Pár slov na úvod :)

Ahojte, lidi!
V našem deníku, který jsme po více než 24 dní vedli, jsme se pokusili zachytit ty důležitější, krásné a úžasné zážitky z našeho putování po Skotsku v červenci a srpnu 2003, kdy jsme většinu času strávili na Vnějšich Hebridech (Outer Hebridies). Věříme, že některé informace by mohly být užitečné i pro budoucí cestovatele:) Rozhodně však nejsme jediní, kteří mají své zážitky zveřejněny na internetu, doufáme však, že aspoň trochu potěšíme třeba naše nejbližší kamarády:) Deník přepisuji v srpnu 2003 před svým nástupem na doktorandské studium, kdo ví, zda budu mít v budoucnu ještě tolik času:)

Jirka Kvita a Janča Burešová

  • Kolik to stálo a jak jsme jeli?
    Protože jsme jeli autobusem z Brna se společností Capital Express, museli jsme za zpáteční studentskou jízdenku do Londýna obětovat 2600,-. Díky této společnosti jsme však už doma měli návaznou zpáteční jízdenku Londýn-Edinburk za 40 liber (při kurzu kolem 46,50 Kč za libru). Ukázalo se však, že existují i levnější varianty, například jet do Londýna s levnější společností a lístky do Edinburku si koupit přímo v Londýně (a opět lze najít i levnější variantu), či stopovat přímo z Londýna (nedoporučujeme, je to obrovské město a jen základní lístek na metro stojí 1,60:). Ideální variantou se zdá použít nějakou leteckou společnost typu EasyJet, vyplatí se včasná rezervace (tj. je třeba znát přesná data své cesty), potkali jsme nějaké lidi, kteří takhle letěli do Newcastlu, což už je hodně na severu Anglie, a do Skotska už dostopovali bez problémů, přičemž letenka je stála okolo čtyř tisíc včetně poplatků. Výhoda busu je, že se podíváte do Londýna, aniž byste museli řešit nocleh apod., máte totiž vždy asi den času mezi spoji, a prohlídka města, galerií...je docela pěkná:) Nevýhoda busu je dlouhá cesta a nepohodlí v noci, většinou se používá služeb Eurotunnelu, takže si ani neužijete moře, aspoň však máte pocit nějaké cesty, letadlem jste na místě za 2h...Protože jsme měli zpáteční jízdenky s otevřeným datem odjezdu, museli jsme za rezervaci u National Expressu platit 1,5 libry, Capital Express byl naštěstí zdarma (ta rezervace:).
    Capital Express, London: 020 7243 0488
    National Express, Edinburgh: 08705 808080
  • Trajekty
    Po ostrovech Vnějších Hebrid jsme se pohybovali trajekty (ferry), výhodný se ukázal trajektový pas na čtyři jízdy (nakonec jsme využili pouze tři, neboť na ostrov Skye už vede most:) za 28 liber, doopravdy se to oproti jednotlivým jízdám vyplatilo. Jízdenka společnosti Caledonian MacBrayne (Kaledonie je latinský název pro Skotsko, současné jméno je odvozeno od keltského kmene Scotti) se jmenuje Hopscotch a zahrnuje následující jízdy:
    • Ullapool - Stornoway (viz Day 6, Mainland - ostrov Lewis & Harris)
    • Levenburgh - Berneray (viz Day 12, Lewis - North Uist)
    • Lochmady - Uig (viz Day16, na ostrov Skye)
    • Armadale - Mallaig (nevyužili jsme).

    Mezi dalšími drobnými ostrůvky často existovaly mosty (tzv. causeway) přes moře.
  • Midges - drobné mušky, které dokáží znepříjemnit pobyt:)
    Veliké asi jen 2mm, nejde o bodavý hmyz, mají drobné pilovité ústrojí, kterým naruší kůži a z povrchu sají krev (opět pouze samičky). Vyskytují se ve velké části Skotska, ale též Norska, Sibiře (tam významně zpomalovaly práci na Trnassibiřské magistrále:). Bližší informace viz kniha Midges in Scotland, George Hendry. Drobné mušky se v houfech vyrojí, pokud se třeba jen i zastavíte, abyste se napili, otravné jsou při balení stanu, vaření, konání potřeby...dokáží nalézt spolu s vámi do stanu, a pokud si je před spaním nevybijete (doporučujeme je přitlačit ke stěnám stanu PET láhví, většinou na stěnách naštěstí sedávají), nebudete vědět, jak usnout (ke konci přišly do Skotska vedra a my právě byli na Skye, kde je jich vskutku fůra, a to pak člověk musel volit mezi uvařením ve spacáku či pokousáním po odkrytí...midgím naštěstí k ránu dochází apetit:). Z legrace jsme říkávali, ze midges nemají jednotné číslo, neboť nikdy nevidíte pouze jedinou:) Jakkoli jsou někdy otravné, patří ke Skotsku a rozhodně se dají přežít, doporučujeme si ale přece jen vzít jemnou síťku či alespoň jemný šátek, dlouhé kalhoty a rukávy postačují, a je třeba ještě chránit obličej. Kousnutí je drobně bolestivé (píchnutí), jednou jsem jednu midge nechal, ať si pochutná, a kousnutí se na jednom místě periodicky opakovalo (vydržel jsem to asi 10s:). Nebýt midges, Skotsko by nebylo tím, čím je. Nádherné pláže ostrova Harris (kde jich ale bylo tak přiměreně) by byly přecpané jako ve Španělsku, a vůbec turistů by asi bylo k nevydržení (i tak je Skye velkou turistickou atrakcí). Jakkoli zatracovány v průběhu, midges ke Skotsku prostě patří. Ke svému životu potřebují rašelinu a její bahno, kde se vyvíjejí jejich larvičky, většinou se objevují až za soumraku a k ránu, a to i u pobřeží moře. Nejlepší ochranou je vítr, takže člověk někdy musí volit mezi odfouknutím stanu nebo tím, zda bude sežrán, ale v suchu:) Abych nezapomněl, běžné repelenty na ně vůbec nepůsobí! Prý zabírá nějaký přípravek od Avonu, ale jen náhodou, a nějací lidé nám říkali, že nějaký místní repelent také fungoval, ale my to zvládli i bez něj. Kousnutí naštěstí nesvědí (pokud jich nemáte příliš mnoho na malé ploše), ale zanechává červený flíček o průměru 3-4mm, takže ruce pak vypadají jako po neštovicích:)
    Na závěr drobná slovní hříčka: slovo midge lze použít i jako sloveso, "You become midged" (pokousají vás midges), odkud už je jen krůček k damaged (zničený:).

Day 0 Pá 18.7.2003 Brno-Zvonařka, Praha, hranice Stopy: 0+0

(jirka:) Včera jsme vyrazili vlakem z Hranic (Jirka) a Napajedel (Janča) do Brna, kde jsme přespali u Ondry.
14:35 - Brno, Zvonařka, vedle našich batohů okupujeme dvě lavičky, věcí máme až příliš...snad to zvládneme. Teď jen - v které kapse batohu je co? :-) Dokupujeme chleba, který jsme nechali u Ondry na stole, a čekáme na bus do Londýna. Mezitím se snažím nemyslet na řízky, které máme s sebou, ale aspoň máme na cestu ještě toasty a kopu sladkostí:-) Janča doufá, že nepojedeme patrovým autobusem, to bychom pak mohli být "in case of accident" v pěkném pytli (černém:).

Právě hlásili, že náš bus má "dle sdělení dopravce" asi 80min zpoždění...a když na místě dlouho stojí nějaký autobus, a když se jen tak mimochodem ptáme, kam jede, zjišťujeme, že jde o tranzit pasažérů do Prahy, kde budou muset přestoupit(!) na bus do Londýna! Autobus vůbec nebyl označený, ještě že jsme se zeptali...Společnost navíc přibrala dva lidi, co měli jet původně z Prahy, a tak nemám vlastní sedadlo a cestu do Prahy trávím na schůdcích u (nefungujícího) záchodu a čtu si Clarkovu Vesmírnou Odysseu II (tu jsem pak dočetl cestou do Londýna a dále pokračoval třetím dílem, Janča začala s druhým, nakonec jsem skoro neměl co číst:).

Přestupujeme na Florenci, překládáme věci, a vše už naštěstí běží hladce.


Day 1 So 19.7.2003 London Stopy: 0+0

Ve Francii před "naloděním" do vlaku Eurotunelu pomáháme s pohovorem s britskými imigračními úředníky klukovi z Olomouce; neumí ani slovo anglicky, má jen kopii zvacího dopisu o au-pair rodiny a s sebou asi 20 liber...a to, že chce v Británii zůstat, samozřejmě celníkům neříká...telefonát rodině naštěstí vše řeší a všichni pokračujeme do hrdého Albionu.

Londýn - velké batohy necháváme v úschovně (4 libry za extrémně velké, 2.50 za střední, tj. pouze Jančino:).

Buckingham, St. James Park, Westminster Abbey, domy s pazourkovou fasádou, Houses of Parlament, Big Ben, London Eye (velké ruské kolo), Waterloo Bridge, v dáli St. Paul's Cathedral, Trafalgar, vodotrysky, déšť na Piccadily Circus, schováváme se v metru (Tube:), pěšky zpět k Hyde Parku, a až za nočních světlech zpět na Victoria Coach station, odkud jedeme do Edinburku. Přestup poněkud zmatený (ale stejné problémy jsem si pamatoval už z našeho výletu před dvěma lety), našinec se může cítit po hodinách britské angličtiny ve škole poněkud zaskočen skutečností, že Skotští řidiči autobusu vyslovují Edinburgh jako [edinbra], ale to byl pouze začátek budoucích lekcí Skotské angličtiny:)

Londýn, to byla i spousta pouličních umělců - klaunů, hudebníků, bubeníků, viděli jsme křesťanský sbor, chlápka hrajícího na zvláštní kovovou mísu, kluka na chůdách, kytaristy...nad hlavou nám jednou dokonce přeletěl Concord!

Nápis ve Westminster Abbey:

"To the memory of the Czechoslovak army and air force who came as allies to this country and died in its defence and for the liberation of Europe 1940-1945".
(Unveiled on the 28 October 1993 on the 75th anniversary of the foundation of the Czech Republic)


Day 2 Ne 20.7.2003 Edinburgh, Perth Stopy: 0+2

V Edinburku nás příjemně překvapuje nové autobusové nádraží na St.Andrew's Sq., s plnou výstrojí vyrážíme na Calton Hill, kde stojí novodobé římské sloupy. Snídáme a dalekohledem shlížíme na probouzející se město. V dáli se rýsuje moře a ropná plošina a dominanta Edinburku, Holy Rood park a jeho útes s pozvolným svahem a příkrými skalami obrácenými na město. Během výstupu potkáváme dva místní párečky, kteří zde tráví nedělní ráno, jsou přátelští, a tak nepohrdneme ochutnávce kalifornského vína a belgického piva:)

Cesta vedla kolem budovy Skotského parlamentu, ještě stále ve výstavbě, fotíme s Ondrou bránu jednoho domu. Za kopečkem, na který šplháme se rýsuje vyhaslá sopka zvaná Athur's Seat.

Následně míříme po slavné ulici Royal Mile plné krámků k hradu, cestou se zastavujeme u výkladů obchodů s whisky a fudge, karamelovité sladkosti, kterou máme možnost sledovat při výrobě a zdarma též dostáváme ochutnat:) Vstupné na hrad 8 liber se nám zdá vysoké, a tak v parku pod ním pouze s chutí obědváme český salám nejmenované značky (Poličan:). Na batohy připevňujeme české vlaječky (podle Jany vypadáme jako vozy Paříř-Dakar), Ondra volá Alison, a pak už se vyráří na stop za město směr Inverness do lázeňského městečka Strathpeffer, kde si dáváme sraz na druhý den.

(jana+jirka:) Náš první stop je Skotský chlapík vracející se po několika dnech práce domů, převáží nás cenný úsek přes most Firth of Forth Bridge (poplatek 80p), který překlenuje hluboký mořský záliv, a pokračujeme se stopem na dálničním exitu. Zastavuje nám milá starší paní z Perthu ("Be quick!", radí nám, na dálnici se totiž nesmí stopovat...), a tak jsme si prohlédli střed tohoto města. Se stopem na Inverness nemáme moc štěstí, potkáváme první dvojici Čechů (nikoli poslední:), místní chlapík nám radí, že o kus dál je kruhový objezd, kde se dá čekat větší štěstí. Slovo míle ("mile") vyslovuje jako anglické slovo pro poštu "mail".

Kruhový objezd se nám zalíbil, a protože měl aspoň 30m v průměru, s trávou a stromy, rozhodli jsme se to pro dnešek zabalit a tohoto poněkud neobvyklého místa využít pro naše první vaření s propan-butanem (báječná pohanka se sýrem) a pro nocleh (uléháme bez deště, prší až v noci:). Trochu nás vystrašili ptáci v křoví, ale jinak spíme klidně (jen mi snad Janča nemusela vypravovat ten příběh, kterak si nějaká česká dvojice postavila stan uprostřed Paříže, a nedopadlo to dobře...).


Day 3 Po 21.7.2003 Perth, Inverness, Strathpeffer Stopy: 2+2

(jana:) Jirka ráno vaří polévku, jíme ji již za deště. Balíme stan a zjišťujeme, že na báječném místě pro stopování za kruhovým objezdem stojí policejní auto...Přesouváme se 1/2 míle do protisměru a trávíme 2h pozorováním projíždějících aut. Zajímavý byl karavan s manželi, kteří ještě na návěsu vezli osobní auto...

Méně zajímavé bylo čekání na dobrodince, který nás naloží. Už nás to nebavilo, a tak jsme se vrátili zpět k objezdu, nabrali vodu v blízké restauraci a postavili se k výjezdu na Inverness místo policejního auta. Začíná "heavy shower" a po necelé čtvrthodině nastupujeme k lovci v terénním autě (musím na Janču, která klidně stopovala dál, zavolat, neboť si zastavujícího auta nevšimla; taky to nebylo naposledy:), který si jel z Anglie na sever Skotska zastřelit pár kusů vysoké. Jeho auto však bylo velké a suché...

(jirka:)...první dvě hodiny beznadějného stopu v dešti jsem si říkal, že příště si snad pronajmeme auto nebo karavan:) Když jsme se pak přesunuli na výhodnější místo, zjistili jsme, že stopujeme pod cedulí "unmarked police cars in operation", což nás moc happy neučinilo. Ale chlapík-lovec byl super a svezl nás asi 100 mil až za Inverness k odbočce na Dingwall. Cestou jsme míjeli nádherné zalesněné (!) kopečky, vřesoviště...povídali jsme si o všem možném - od jeho cest po Africe až po České dráhy a místní železnice (ty jsou teď v majetku více společností a lístky se tím řádně podražily). Chlapík taky říkal, že by místo nějakého Skotského parlamentu raději uvítal lepší silnici na sever Skotska, než byla A9, po které jsme se ploužili a na některých místech museli čekat na zelené světlo, to když se silnice opravovala a byla zúžená (pán se téměř styděl, že je Brit, když před námi viděl německé auto a přemýšlel, co si asi Němci se svou dokonalou dálniční sítí o skotské myslí:). Cestou se taky zastavil na kafe v pěkném motorestu, a pozval nás i na kafe a čaj, byť jsme se trochu ostýchali.

Ve zdejších řekách se loví lososi! V motorestu je měli už uzené (rozhodli jsme se později, že nějakého ochutnáme, a nakonec se nám to splnilo, ale o tom až později:), ale v potocích bylo lze viděti muškující rybáře. Lososi prý nežerou, ve sladké vodě, kterou se derou proti proudu, aby se nahoře vytřeli, se jim prý stáhnou vnitřnosti, ale apetit zřejmě neztrácejí:)

Jen co jsme vystoupili a zamávali našemu lovci, začal jsem fotit detail ostnatého drátu, a zastavil nám jeden mladík, a to jsme ani nezačali stopovat! Pro jistotu jsem se zeptal, zda nás bere doopravdy, a po drobné úpravě nákladu nás hodil až do lázeňského městečka Strathpeffer. Cestou nám vyprávěl o řízení v Africe, jeho sestra se tam vdala, někdy se tam jezdí vlevo, někdy vpravo, podle toho, čí byla které země kdysi kolonií, a někdy i podle toho, jaký gang je právě u moci (někdy ani sami domorodci neví:)

(kluci noc na dnešek nocovali v Aviemore, kousek od místa, kde jsme před dvěma lety nocovali s Davem:)

Na lavičce jsme se pustili do müsli, bylo asi 15h a sraz s klukama byl až v 19h, když tu Janča spatřila a poznala Alison! (i když ji viděla poprvé, bylo to celkem jasné:) Nice to see her again! Dali jsme si paštiku a vyrazili na procházku, klukům jsme nechali vzkaz na dveřích TIC (Tourist Information Centre). Batohy jsme schovali ve vysoké trávě přikryté mou maskovací pláštěnkou a s nejnutnějšími věcmi (jízdenky, pasy, peníze, foťák) vyrazili na výlet k Touch Stone Maze, kamennému bludišti s kameny z různých míst Skotska. Alison pak skočila do města pro Ondru s Vojtou, s Jančou jsme zkontrolovali batohy a po shledání jsme vyrazili hledat místo na nocleh. Ondra+Alison se zeptali jednoho farmáře, a jeho louka se nám stala na dvě noci domovem. Večeřeli jsme pohanku se špekem, sýrem a cibulí, mňam! (Word, kterého používam pro psaní kvůli kontrole pravopisu tohle úžasné slovo nezná!) Nechali jsme kolovat více ešusů s různými příchutěmi, a měli se báječně. Alison spala ve stanu u kluků a její stan první noc posloužil batohům, druhý den už zase Alison:)


Day 4 Út 22.7.2003 Strathpeffer Stopy: 4+0

Je úterý 22.7. 21:30, ležíme ve stanu, Janča si čte, Ondra se šel ještě projít, stále je ještě světlo a já píšu deník. Alison zítra odjíždí do Inverness, my pokračujeme dále. Dnešek byl úžasný výlet, i večeře, ale to až za chvíli:)

Ondra vstal už v 6:30 a připravil snídani - zalil vločky vodou a přidal salko, rozinky, zázvor a slunečnici. Sladké a fajn, pro některé trochu moc ostré:) Najednou se objevila paní ze sousedního domu a na malém podnosu nám přinesla čaj a kávu! Patřila ke skotským křesťanům (zřejmě Scottich Church) a byla moc fajn. Se svačinou a cennými věcmi jsme vyrazili na výlet za vodopády. Brodili jsme se nádhernou loukou, prodírali se vysokým kapradím, poslouchali ozvěnu z lesa, fotili, bavili se česky a anglicky, pásli se na malinách, obdivovali borovice, lišejníky, balíky slámy a stáda pasoucí se na úbočích.

Vodopády! Nádherné, černá voda (jako kofola:) valící se přes balvany, kolem borovice, porost, borůvky. Po mokrých skalách jako pijavice či spíše hadi lezli asi 20cm úhoři, a co hlavně: proti proudu skákali do výše více než dvou metrů obrovští lososi! Byli dlouzí až 1,4m a bylo úžasné sledovat jejich boj s proudem, pak únavu, sbírání sil a nové pokusy. Zkoušeli to na místě, kde byl největší proud a oni neměli šanci. Až se unaví, najdou cestu v mírnějším proudu. Mávali ocasem a měli světlé břicho a tmavé tělo, byli tam malí i velcí. Lovili jsme je hledáčky svých fotoaparátů a jsme zvědavi, co z toho bude (většinu fotek jsem fotil na čas okolo 1/1000, ale expozici jsem měřil hloupě z vody, takže ryby asi budou velmi tmavé...). Lososi a zážitek z jejich skoků (viděli jsme je poprvé), to bude jeden z našich největších zážitků z celého našeho putování...

Napásli jsme se borůvek, celý den nám nepršelo, a já jsem nafotil 1,5 filmu...Doplnili jsme u hodných lidí vodu a za odměnu jsme jim dali ochutnat třešňovice, dej Bůh, ať ještě večer vidí...Večeřeli jsme opět bohaté menu tvořené různými kombinacemi sýru, rajčat, tuňáka, špeku a jako doplňku zdejších hříbků, které obstarali Jana a Vojta. Vyprávěli jsme si scénky z Monty Pythonů a Alison mne učila žonglovat. Ondra se šel večer ještě projít, začíná drobně (dnes poprvé) pršet, Janča u čtení usnula, Ondra se vrátil a mne už od psaní bolí ruka. Ještě poslední poznámka ke zdejší vesničce: jako okrasné stromy zde rostou jihoamerické araukárie - podivné stromy s pichlavými šupinatými listy-jehlicemi, které obtáčejí celou větvičku, celý strom může být vysoký jako smrk.


Day 5 St 23.7.2003 Strathpeffer, Ullapool Stopy: 4+1

(jana:) Ráno nás v osm vzbudila Ondrova flétna a čekala na nás snídaně - vločky na sladko. Protože bylo jídlo v několika nádobách, pokračovali jsme v novém způsobu stolování - kolování. Je to docela zábava:) Řádně najezeni jsme hned poslušně utíkali na veřejné záchodky připravit si místo na další jídlo. Poděkovali jsme za pohostinnost místním lidem, a dostali na cestu pořádný kus fudge, místní sladkosti připomínající karamel.

Rozloučili jsme se s Alison, která vyrazila na autobus do Inverness, Glasgow, Prahy, Malajsie, Austrálie...rozloučili jsme se, jakoby šla někam na půl dne, a přitom kdo ví, kdy se zase uvidíme? Ale čeká nás ještě pěkných pár dní ve Skotsku a my se potřebujeme dostat do Ullapoolu na trajekt. Pro stop si musíme dojít až na hlavní po hodině chůze. Po půl hodině čekání nám zastavuje chlapík v třímístném tranzitu, pokladač podlah jedoucí z práce (ideální stop), a už se rychlostí 140 km/h řítíme na západ.

(jirka:) Cestou nám zastavil u vodopádů, které jsme si prohlédli spolu se skupinkou britských důchodců, zatímco pán si vyřídil pár telefonů, a jelo se dál. (Vsuvka: právě jsme na Butt of Lewis, Janča si čte v Reflexu o Karlovarském festivalu a já musím psát deník:)

Hodný pán nás dovezl přímo k TIC, kde už na nás čekali kluci, batohy jsme nechali v čekárně u trajektu a šli jsme se projít po krásném rybářském městečku podél přístavu a oblázkové pláže, po obchůdcích s whisky a tweedem. S batohy jsme vyrazili postavit stany na kopec nad Ullapool, z místa jsme měli nádherný výhled na přístav, záliv a plující trajekt. V potůčku jsme vyhloubili rybníček a umyli se v ledové vodě, bylo to moc přijemné osvěžení (a koupel po šesti dnech:). Koupal jsem se nahý, což zjistili i někteří kolemjdoucí turisté... Viděli jsme malého podivného hádka dlouhého asi 15cm, a přitom silného jen asi 2mm! Měl jasný tmavý konec, patrně hlavu, a byl velmi velmi zvláštní...

Večer jsme se prošli po travnatém břehu za místní kemp, a pak se podívali do hospody, kde zadarmo pro přísedící hráli skotské songy místní šumaři. V jedné písničce jsme poznali Divoký horský tymián (v původní úpravě), který známe od Žalmana! V hospůdce byla spousta turistů, hlavně Italů, a na velké LCD obrazovce běžela Tour de France. Ondra chtěl nadšeně muzikanty fotit, ale došly mu baterky v jeho jinak skvělém Nikonu F65. Ty si koupil druhý den a noční fotky přístavu ze stativu jsem obstaral já se svým Canonem EOS 50e. Spát jsme šli výjimečně až kolem půlnoci za největší tmy, kterou jsme zde viděli.
(v Ullapoolu jsme si ještě dali fudge s příchutí whisky; jednu pravou, konkrétně Highland Park 18 year, jsme viděli za 66 liber:)


Day 6 Čt 24.7.2003 Ullapool, trajekt do Stornoway Stopy: 5+1

Stany balíme v pláštěnkách a v mírném dešti, následně se vyjasňuje a my se naloďujeme na prostorný trajekt (pojme osobní i nákladní auta). Usazujeme se v příjemných polokruhových sedačkách a s foťáky vyrážíme na horní vyhlídkovou palubu. Profouklí se vracíme zase dolů a obědváme sandwiche se sýrem a lososí pomazánkou, kluci nám oplácí svou marmeládou:) Janče nebylo příliš dobře, a tak šla spát, a nakonec neusnul vlastně jenom Ondra. Chvíli jsem si četl deník The Scotsman a za 2h40min už jsme přistávali ve Stornoway. Vnější Hebridy jsou dvojjazyčným územím, 75% obyvatel zde umí Galsky, a tak nás vítá i místní název pro toto největší město: Steornabhagh (bh a mh se vyslovuje jako v).

Kolem všechno vonělo mořem a v dáli se rýsoval kostel a hrad. Dokoupil jsem film v akci "3 za cenu 2", pro zájemce: šlo o 400ASA, Fuji 36, cena 9.99 liber...Pořídili jsme si mapu západních ostrovů, konkrétně (od severu na jih) jde o Lewis, Harris (vlastně jeden ostrov s různými názvy), North Uist, Benbecula, South Uist, a dále Eriskay (Eirisgeidh) a Barra, ale na poslední z nich už jsme nejeli.

Naše skupiny J+J a O+V se rozdělily, my jsme trajdali po městě, k hradu (zatím v rekonstrukci, ale i zvenčí pěkný) a uličkami zase zpět k radnici kolem ubikací vojáků. Krásné domečky, uklizeno. A to prý má Stornoway velké problémy s drogami (na ostrovech asi často není moc co dělat...). V jednom takeway jsme ochutnali skotské národní jídlo haggis, které je podobné našemu jelitu, jen zde se podává s hranolkami (chips), navrch sůl a ocet. Ten je zde vůbec docela oblíbenou příchutí, například i jako brambůrky (crisps) salt+vinegar.

V cukrárně jsem vodu raději doplnil já, a vyrazili jsme na stop za město. S batohy nic příjemného, naštěstí nám zastavili dva mladíci, oba uměli Galsky a rychlostí kolem 110km/h nás zavezli kam až mohli. Ukázalo se, že to nebylo až tak daleko, nepodívali jsme se totiž před stopem do mapy a vyrazili na špatnou výpadovku, a dojeli tak na konec menšího poloostrova. Kluci naštěstí objevili náš omyl, a ochotně nás zase zavezli kousek zpět, kde bylo příhodnější místo na spaní na travnatém břehu blízko moře a ráno lepší šance chytit stop. Prošli jsme se po večerní pláži, smočili nohy ve vodě, chvíli sbírali mušličky, a pak jsme bez skrupulí na travnaté cestičce postavili stan (když jsme vařili polévku, tak kolem nás pak ještě chodili lidé se svými pejsky:). Noc vedle ohrady s ovcemi byla klidná a bezvětrná (to se o všech nocích ve Skotsku říci nedá...), kolem v trávě pobíhali místní divocí králíci a docela dost pršelo.


Day 7 Pá 25.7.2003 Lewis: Stornoway, Tolsta, bažiny Stopy: 6+3 (+1 bus:)

...je odpoledne, neobvykle svítí sluníčko a Janča napůl usíná na travnatém břehu nádherné pláže na severu ostrova Lewis u "Brigde to nowhere". Po foťáku mi lezou midges, je teploučko, na pláži se valí a burácejí vlny, je příliv, racci hledají něco k snědku a po modré obloze plují mraky. Moře je azurové, v dáli temně modré a při ústí řeky hnědé jako kofola. Viděli jsme medúzy, sasanky, slávky, šnečky, přílipky, rybáky, racky, lidi, psy a ovce. Za chvíli se chystáme dále na sever.

Medúzy byly vyplavené příbojem, nafotil jsem přes 1,5 filmu. Krásná byla jeskyňka ve skalách, kterou teď už zase zaplavilo moře. Fotil jsem zblízka písek a ptačí pírko. Řeka eroduje pláž, a na kamenech, které obtéká zůstávají komínky písku.

Neodolal jsem sluníčku, a sešel jsem na pláž pod námi, vysvlékl se a vykoupal se v moři, sice jen do hloubky po pás, ale na pár temp to stačilo. Janča pak sešla taky a nakonec jsme se cachtali oba. Přeskakovali jsme vlny (se smíšenými úspěchy), sledovali, jak moře vyplavuje medúzy, sbírali jsme mušličky...Bylo tu nádherně.

...teď je večer a my táboříme v bažinatém vřesovišti a přemýšlíme, zda má cenu jít dál...jak vzdálená nám nyní připadá ona nádherná pláž, byť stále na dohled!

...a teď pěkně popořadě! Ráno jsme stopli chlapíka, co nás konečně hodil na správnou výpadovku a divil se, že míříme na přechod Tolsta-Niss (uváděno 16km za 4-6h). Jsou tam prý dost bažiny a mokro...ale že je to naše rozhodnutí:) (já si nebyl jistý, kdyby Janča nechtěla, tak asi nejdu, ale ona řekla že OK, neb si myslela, že chci:). Pěšky jsme museli dál za Stornoway, kolem letiště, a na krátký úsek jsme stopli dědu ve staré dodávce se psem. Měla jen jedno sedadlo: "This is ment for me and my dog", omlouval se nám pán a trochu pro nás upravil zavazadlový prostor. Následoval chlapík v Roveru 4x4. Vůbec nám nevadilo, že se stavil za svými dvěma kamarády, ti nás na chvíli pozvali dál a ukázalo se, že dva byli učitelé z Glasgow na prázdninách. Včera hráli golf, a pak to trochu přehnali s whisky (říká se jí "water of life", živá voda, ale jeden chlapík měl opačný názor: "water of death", voda smrti:), zbytek v placaté láhvi nám dali s sebou. Chlapík nás poté zavezl ještě kousek dál (po pauze a návratu pro foťák a mapu...) až do městečka Bac. Na stopu nám tam dlouho nepřálo štěstí, a tak jsme na benzince vlezli do busu, jenž nás oba za 1.80 dovezl do Tolsty, výchozího místa pro přechod.

Spolu s dvojicí starších dam a dvěma mladými lidmi se vydáváme na cestu, ale téměř ihned scházíme k pláži I (náš pracovní název:), kde se impozantně vlévá černá rašelinová říčka do moře. Před záchodky obědváme bílý chléb s paštikou a pokračujeme nad útes k plážím II a III, kde se dlouho procházíme, koupeme, fotíme, spíme a pozorujeme život na pobřeží.

Pokračujeme dále směrem k Bridge to nowhere, mostu, který už dále nepokračuje silnicí, jež zůstala už přes sto let nedokončená. Dál už vede jen stezka, a na scénu přichází rašelina, tráva, jezírka, čvachtání v botách, četné okliky a cesta od jednoho značícího sloupku k druhému. Jsme vyčerpaní, bolí nás ramena. Ještě překračujeme říčku a už hledáme místo na nocleh. Nakonec posloužil travnatý kopeček uprostřed rašeliny a bažin s výhledem na naši překrásnou pláž, jejíž obraz nás depresivně pronásledoval po téměř celý přechod:) Večer ani nevaříme, a naštěstí objevujeme další láhev s pitnou vodou, která byla ukryta v hlubinách mého batohu. Máme tak s sebou přes 3l vody. Píšeme SMS klukům, jak to vypadá dál, domů pak stručnou zprávu, že se máme fajn a "spíme na vřesovišti":) Baštíme hroznový cukr a chleba, v noci naštěstí neprší. Jaký asi bude zítřek?


Day 8 So 26.7.2003 Tolsta, Ness Stopy: 9+1

(jana:) Ráno se probouzíme s úlevou, že neslyšíme déšť, počasí vypadá víc než dobře, a tak se rozhodujeme jít dál. Ve větru se nám daří složit stan a my si zase na záda nakládáme naše batohy. Cesta vytyčená zelenými kolíky (v zelené trávě:) se nám zdá mnohem schůdnější než včera, přicházíme na rozcestí a rozhodujeme se pro kratší cestu podél pobřeží. Musíme překročit rašelinovou bystřinu, která se zařezává do dosti hlubokého údolí. Na příkrých svazích se nám hodí hůlky, v nejhlubším místě musíme po kamenech přeskákat říčku, a s batohy to není právě nejsnadnější. Jirka vyráží s hůlkou a foťákem po proudu říčky k moři. Po půlhodině se vrací s několika snímky zátoky, kde říčka ústí na pláž. (jirka: po celou dobu jsem nevěřil, že se na pláž po kamenech doškrábu, když se mi to podařilo, stál ten pocit za to: mezi útesy poletovali racci, kolem nebyla živá duše, byl jsem sám na oblázkové pláži, která pokračovala pískem, odkázán jen sám na sebe, a musel jsem se ještě vrátit po kamenech a bahnitém břehu zpátky...škoda, že deník mi zůstal v brašně, Janča mohla pokračovat v psaní...hůlka pomohla, i když jsem málem ztratil gumovou špičku, když jsem zkoumal hloubku bláta, naštěstí se mi podařilo ji zase vyšprtat:).

(jana:) Opět nahazujeme batohy a škrábeme se do příkrého kopce, nahoře nás kromě výhledu na moře čekají ruiny osady, ve které podle průvodce žili lidé až do 2. světové války. Čeká nás ještě dlouhá cesta mezi sloupky a my nevíme, jak bude dále pokračovat. Naštěstí je slunečno, u jednoho z jezírek nacházíme suché místo a na karimatce rozbalujeme oběd (padá poslední favorit). Při jídle spatřujeme první lidskou bytost v tento den: není to fata morgána ani duch bažin, nýbrž chlapík v kraťasech a tričku jenom s flaškou vody v ruce. Manželka jej vysadila na severu a zase jej vyzvedne dole. Asi trpělivá žena, dotyčný pán podniká cestu již počtvrté. Říká, že za 3/4h narazíme na cestu. Nám to trvá asi 2h...

U zbytků kostela nacházíme mrtvou ovci. Má částečně vyhřezlá střeva a vyklované oči. Později jsme se dozvěděli, že kluci šli přechod o den dříve než my (zdrželi jsme se onou špatnou zajížďkou), a když jsme se zmínili o mrtvé ovci, řekl Ondra: "Mrtvá? My ji viděli ještě živou!"...Konečně se objevuje cesta, děkujeme za pevnou půdu pod nohama a blížíme se k prvním lidským obydlím, jde o chatky, často tvořené automobilovým přívěsem. Předjíždí nás paní, které se však zdáme příliš objemní, a tak nás nechává svému osudu (ale určitě bychom se k ní vešli:).

V prvním z baráčků nabíráme vodu, ale nechtějí na své trávě turisty, a tak jdeme o dům dál. Dva pánové opravují traktor a o místě na přespání pro nás se baví galsky. Nakonec nás jeden z nich nakládá do svého auta a odváží nás na 2 míle vzdálený maják na Butt of Lewis, nejsevernějším bodu Vnějších Hebrid. Pod majákem rozkládáme stan a vaříme bramborovou kaši, kterou si jako pomazánku mažeme na chleba. Unavení usínáme a ani nevíme, zda maják v noci svítil:)


Day 9 Ne 27.7.2003 Butt of Lewis, Callanish Stopy: 10+6

(jana:) Spánek po přechodu mokřiny byl tvrdý, probudili jsme se až kolem osmé. Posnídali jsme opět instantní kaši, tentokrát krupičnou. Přicházející mraky nás přinutily sbalit všechny věci do batohů a připravit se na deštivou evakuaci. Větrný den však naštěstí vždy přinesl jen přeháňku, kterou vystřídalo sluníčko. Vyrazili jsme na obhlídku útesů kolem majáku. Během naší snídaně přijelo několik aut a karavanů, takže po včerejší samotě jsme si připadali jako na Trafalgaru (či na Václaváku:). Kluci nám napsali SMS: "Rači se vraťte, je to dost drsný, my to šli 5h v blátě a vodě, boty mokré a hned tak neuschnou...". Tak my jsme to dali za 10h chůze, a navíc ještě s noclehem:)

Foukal silný vítr, který nám nedovolil jít až k samému okraji útesu, ale přesto se nám naskytl úchvatný pohled na skály zalévané vlnami. K našemu velmi milému překvapení jsme zpozorovali na jednom útesu sotva vyčnívajícím z vody tuleně! Jirka jej hned vyfotil, ale skálu s tuleněm bude zřejmě nutné na fotce zakroužkovat, aby si jej někdo vůbec všiml. (jirka:) Jeden pán z karavanu však kolem chodil s pořádným objektivem - kdyby tak jeho foťák byl taky Canon! Nejprve jsem mu diplomaticky poradil, odkud je na tuleně lepší výhled, a při dalším potkání jsem zjistil, že má na popruhu napsáno kýžené "Canon"! Bez kolků jsem řekl: "Dobrý den, vidím, že máte Canona, já mám taky Canona, myslíte, že byste mi mohl půjčit na jednu fotečku objektiv?" Pán byl správňák a nebyl škrt, a tak jsem s jeho objektivem 75-200 pořídil dva snímky na maximální zvětšení. Chlapík měl digitální zrcadlovku D30! Přátelsky nám pak ještě ukázal místo, odkud bylo vidět přímo do hnízda racků s prachovým mláďátkem.

Obešli jsme zbytek majáku a objevili další členy tulení rodinky včetně jednoho bíle zbarveného kusu. Janči vítr nafoukl pláštěnku, takže vypadala jako kosmonaut:) (jana:) Po návratu ke stanu jsme zjistili, že jej vítr téměř skácel, takže vypadal jako hromada tyček a látky. Zamávali jsme tuleňům a lodi na obzoru a vyrazili na jih. Jestlipak se někdy ocitneme severněji než dnes? (já jsem byl před dvěma lety na Orknejích na 59. rovnoběžce, teď šlo "pouze" o 58,5 stupeň:)

Naše pěší cesta netrvala dlouho, protože nám zastavil karavan s Canonem:) Šlo o rodinku z německého Hannoveru, svezli nás asi 30km a byli to docela nadšenci: s karavanem procestovali Aljašku, Island a čtyři měsíce byli v Austrálii, teď přišlo na řadu Skotko. Vysadili nás na křižovatce našich cest, a jen co jsme vystoupili, spustil se na nás déšť. V domečku naproti jsme chtěli doplnit zásoby vody, kromě ní se nám však dostalo i pozvání na čaj a kávu, které jsme nemohli odmítnout. Obyvatelkou domu byla paní, která se zde narodila a posléze se vdala do Glasgow, po rozvodu se však minulý podzim vrátili zpět do rodného domu. Její dcera dokončila PhD z genetiky a navštěvovat ji jezdí i její syn s vnoučaty. (jirka) Povídali jsme si o ostrovech, o silném vlivu víry na zdejší život (je zde několik církví, sever je protestantský, na jih reformace nestačila dorazit a udrželi se tam katolíci), ale dvě hodiny v kostele každou neděli však není nic pro ni, taktéž zbytečné odříkání dobrot v páteční půst:) Když jsme se zmínili o našich předchozích zážitcích, zvláště o skákajících lososech, paní skočila do ledničky a obdarovala nás dvěma podkovami lososích steaků. Přidala ještě pár místních brambor a něco sladkého k večeři, to už jsme se ale raději zvedali, aby nám nerozdala celý svůj dům. Byla prostě báječná, máme její adresu a vypadá to spíš na dopis než na pohled pro ni...

(jana:) Vydali jsme se dál po pobřeží a po pár stech metrech nám zastavila první manželská dvojice. Vraceli se právě z kostela (jako ostatně všichni ostatní, byla neděle:), a tak si zahráli na samaritány. (jirka:) Žena vypadala jako Japonka, zeptal jsem se, zda jsou místní, a oni se smíchem (a po pravdě) odpověděli: "Yes, we are locals!". On pracoval v protidrogové prevenci ve Stornoway. Cestou nám ukázali, ke bydlí, a zavezli nás ještě dál až k jedné Black House Village, skupince původních domů přestavěné na muzeum a turistické bungalovy. Byla sice neděle a bylo tudíž zavřeno, ale aspoň se mezi domy dalo procházet. Jméno mají domy, kde se žilo tradičním způsobem života až do 70. let, podle černého zbarvení stěn způsobeného pálením rašeliny v ohništi uprostřed domu. Hořící rašelina krásně sladce voní, ale ve vyšší koncentraci museli obyvatelé slušně páchnout:) Kouř se používá ve výrobní procesu pravé skotské whisky a dodává jí charakteristickou vůni. Na parkovišti na nás vousatý pán promluvil česky! Narodil se českým rodičům na Kypru, pochází od Olomouce, pak rodina emigrovala a on už dlouho žije v Británii. Ženě dal pobyt v luxusně zařízeném Black House jako dárek k jejím padesátinám. Na psa mluví česky a anglicky, sám se učí Galsky. Ukázal nám vnitřek domu a ženu, pak se slunil na lavičce a pil belgické pivo (my jsme jeho nabídku odmítli, moc jsme toho ten den zatím nesnědli:). Česky uměl stále velmi dobře, mluvil trochu starším slovníkem, velmi slušným a uctivým.

Prošli jsme se po oblázkové pláži kolem azurového moře, na kamenech byly nádherně zelené řasy. Zamávali jsme krajanovi, nabaštili se rybiček a s batohy šli asi 2-3km k hlavní silnici. Pod kostelem nás vzal asi 6 mil děda ve Fordu, následovali manželé v luxusním Jeepu Cherokee, kteří nás zavezli až k neolitickému kamennému kruhu ve tvaru keltského kříže s centrálním monolitem v Callanish (Callanish Standing Stones). Pěkné, leč počasí nám příliš nepřálo, na slunce pro fotku jsme museli čekat, kameny i obloha byly ocelově šedivé (fotky však dopadly lépe, než jsme čekali). Mezi kameny pobíhali (i přes tabulku "stay on the perimeter path" - držte se obvodové cesty) nějací tři blázni, dva natáčeli a fotili třetího, jenž předváděl nějaké uhozené kopy ve stylu kickboxu. Místní tearom i muzeum byly zavřené - inu, neděle!

Po přeháňce nás svezli velký kus manželé v červené Hondě, kteří zde vlastní nějaký majetek a čas od času se na něj jezdí podívat. Cestou jsme viděli ještě menší kamenný kruh. Dále nám zastavil filosofující chlápek v třídveřovém autě, povídal, že se sem často stěhují lidé z Londýna, unikají civilizaci, prodají tam byt za 100 tisíc liber a tady koupí jiný za 30. To se pak jinak začíná život a farmaření na ostrovech! Zdejší lidé si prý často neváží krajiny a svého okolí, neuvědomují si, jaké přírodní bohatství kolem sebe mají. Po vystoupení jsme zažili další přeháňku a viděli dnes asi už šestou duhu. Po marném hledání příhodného kousku trávy pro nocleh u jakési mohyly jsme museli pokračovat dál podél cesty, až jsme našli příhodné místo blízko silnice. Všude kolem byl jen samý vřes, pastviny a ohrady. Cestou jsme viděli sladkovodní lososí farmy pro rybky do velikosti 6 palců, ty se pak následně převážejí do mořských.

Ve stanu jsme vybalili dvě darované lososí podkovy, a zatímco Janča krájela a škrábala pravé lewiské brambory, pokoušel jsem se naporcovat růžovooranžového lososa. Podusili jsme jej v trošce vody jen se solí (česnek se nám zkazil), a tak jsme dnes na večeři měli lososa dušeného v ešusu! Sladké finále spočívalo ve dvou sladkostech, opět od oné hodné paní. Prostě nás dnes živila. Spánek byl trochu nerovný, ale spokojený.


Day 10 Po 28.7.2003 Tarbet, Harris, pláž na Horgabost Stopy: 16+3

(jirka:) Budíme se trochu rozlámaní ve stanu trochu poznamenaném větrem z Butt of Lewis (ohnutá tyčka, ztracený a znovu nalezený háček). S balením si dáváme na čas a až kolem 11 začínáme stopovat. Zastavují nám angličtí manželé v důchodu - svědci Jehovovi (Jehova Witnesses). O víře se s námi naštěstí nebaví (byť své Písmo mají hned vedle řadící páky), zastavují mi, abych si mohl pořídit fotku, bohužel na nešťastném místě, a tak od ní upouštím a focení jen "filmuji". Blížíme se k horám na Harrisu a zastavujeme v městečku Tarbet (An Tairbeart) při nejtenčí šíji. Kupujeme pěkný pohled pláže na Harrisu, míjíme místní kýčovité obchůdky a stopujeme dále. Zastavuje nám žena v tranzitu se dvěma psy, auto trochu smrdí, a tak jsme rádi, že za chvíli naše agónie a balancování v zatáčkách v dřepu končí.

Na silnici v horách nám zastavuje žena v BMW, jede se podívat, kterak její dcera hraje golf, a jede kolem pláže Horgabost, kam míříme. Na místě je tráva jako stvořená pro kempování, pár lidí pod stany a v karavanech, v dáli se rýsují kopce Harrisu, moře je azurové. Krásný písek, travnaté duny, velké vlny, spousta mušliček, ale silný vítr a proměnlivé slunce. Balíme stan a na dunách baštíme salám Poličan. Sbírám odvahu a asi na 40s se jdu okoupat, odvážím se i k několika tempům znaku a prs, slaná voda je příjemná v ústech, ale ještě na souši mne asi dvě minuty mrazí záda. Zatímco si Janča půjčila mou mikinu, já pobíhám jen v plavkách. Někteří se koupou nadšeně dál, někdy s pomocí neoprenu. Němci se tu prohánějí na katamaranu, pořádají se vyjížďky za tuleni a delfíny. Bosky jsme v trávě chytili pár klíšťat, stan jsme postavili v závětří (po zkušenostech na Butt of Lewis), což se zase neukázalo příliš chytré kvůli midgím...

Po náročném dni jsme oba odpoledne usnuli, když vtom nás budí známý hlas - Vojta! Kluci mají stan jen kousek od nás, a tak u nich vaříme večeři a navzájem si vyprávíme zážitky z putování po Lewisu a Harrisu. Kluci viděli, jak se stříhají ovce, přešli nějaké kopečky, v Black House Museum měli otevřeno a od dobrých lidí dostali 10 liber na pivo a pozvání na koncert a Agricultural Show. Prostě jsme všichni měli štěstí na hodné lidi!


Day 11 Út 29.7.2003 Horgabost, Levenburgh Stopy: 19+1

(jirka:) Kluci se ráno vykoupali, my jsme si dali se vstáváním načas. Sraz jsme stanovili na odpoledne v Levenburgh, odkud pojedeme trajektem na North Uist. Kluci vyrazili na stop, a zatímco jim chudákům nic po celé dvě hodiny nezastavilo, my s Jančou jsme dopsali náš deník a posnídali. Za deset minut našeho stopu nám zastavil anglický manželský pár se synem, který za nimi přiletěl, výhled na ostrovy z ptačí perspektivy je prý úžasný. Cestou vidíme Ondru, kterak se s foťákem vrací pro snímky pláže, kolem které my jen projíždíme, a v Levenbughu potkáváme u TIC Vojtu.

Nakupujeme a prohlížíme si pohlednice a knížky, zvláště nás zaujala publikace o drobném souostroví St Kilda, ještě dále na západ od Vnějších Hebrid, kde po asi tisíc let žila osamoceně komunita zvláštních lidí: živili se převážně lovem ptáků, šplhali za nimi po útesech, a tak se u mužů vyvinul silnější palec u nohou. Ostrov byl na žádost obyvatel evakuován roku 1932, tato drobná stará civilizace nepřežila kontakt s moderním světem, když jejich populace klesla z přibližně 80 na 30. Lidé ze St Kildy mluvili galštinou infikovanou trochou norštiny a chovali polodivokou ovci. Na ostrovech se také vyskytovaly endemitické druhy myší: domácí a divoká, domácí po odchodu člověka brzy vyhynula. Ostrovy jsou poslední výspou pevniny před širým Atlantikem, život tam musel být velmi tvrdý a těžký...(St Kilda, Island on the Edge of the World, Charles Maclean, Canongate Classics).

Vyrážíme do hustého mrholení pro vodu a hledat místo na spaní, ale nakonec rozbalujeme stany přímo před místním obchůdkem a informačním centrem v jednom. V jezeře šplouchají lososi a západ krásně zbarvuje oblohu.


Day 12 St 30.7.2003 Levenburgh, Berneray, North Uist Stopy: 20+0

(jirka:) Po snídani u obchodu vyrážíme k ferry terminálu, není zde žádná čekárna, a tak batohy necháváme u jednoho stavení pod stříškou a s cennými věcmi se vydáváme na výlet ke starému kostelu. Procházka vede kolem krásných pastvin, potůčku a jezírka. Kostel stojí na břehu moře, uvnitř jsou gotické reliéfy a lze vystoupat na kamennou věž. Pokladnička pro vybírání příspěvků mi posloužila jako stativ. V chodníčku jsou v pojivu mezi kameny zacementovány mince z různých koutů světa. Zpátky jdeme podél pobřeží, spatřujeme lososí farmu a hluboký mořský záliv pokrytý chaluhami, neboť byl právě odliv. Slyšíme zpěv-štěkání tuleňů!

Trajekt pluje nad mělkým mořem, dalekohledem spatřujeme tuleně na skaliskách, proplouváme množstvím ostrůvků, kolem lodě se míhá spousta medúz a jednou v dálce dokonce spatřujeme hřbetní ploutev delfína! Po hodině přistáváme na ostrově Berneray, podnikáme procházku podél pobřeží kolem pastvin, Black Houses, a přicházíme na dlouhou pláž. Janča s Vojtou zůstávají sedět na dunách, s Ondrou pobíháme po písku a sbíráme mušličky. Do nohy mne chvíli kouše drobný korýš-blecha, malý mrchožrout. Ondra nachází úžasně zbarvené schránky plžů. Žízniví a unavení se vracíme k batohům a po mostě přes moře přecházíme na Severní Uist (North Uist). Belháme se ještě asi míli dál až k travnatému mořskému břehu, kde se rozhodujeme přenocovat. Vaříme výborné jáhly s cheddarem a rýži na špeku, mňam! Domů píši SMS "trajekt se potápí, pozdravujte babičku". Dozvídáme se, že v Brně prší, tak hlavně aby se to nepřihnalo sem na nás...:) Ještě trochu slivovice, dopsat kus deníku a spát!


Day 13 Čt 31.7.2003 ::Evakuace::, North Uist, Benbecula, South Uist-Lochboisdale Stopy: 20+6

(jirka:) V noci je silný vítr a déšť, plachta stanu se hlasitě třepotá. Kolem 5:30 ráno Ondra volá z jejich stanu a vyhlašuje evakuaci, klukům vítr fouká do největší plochy stanu, v noci jim vytahal kolíky, ohnul tyčky a kluci jej museli podpírat batohy a později holýma rukama. My máme trochu více štěstí, fouká nám do menší plochy, a tak "jen" provázkem jistíme polohu tyček. Kluci vyrážejí do deště, balí narychlo stan, pár věcí nechávají u nás a vyráží do nejbližší vsi hledat přístřešek.

Vojta se pro nás po chvíli vrací, to už máme taky namále, vítr má rychlost vichřice a člověk má pocit, že vystrkuje hlavu z okénka vlaku. Balíme bortící se stan a v předklonu vyrážíme. Kluci našli místo v jedné garáži, lidé v domě ještě spí, usidlujeme se tam a baštíme vločky.

(jana:) Očekáváme nejrůznější scénáře dalšího vývoje ohledně budíčku majitelů, v garáži máme rozložené věci a vypadá to tam jako základním horolezeckém táboře. V půl deváté se konečně otevírají dveře z kuchyně. Vykukuje žena v županu a nevypadá vůbec šokovaně: "Hello!". Vysvětlujeme jí situaci a po chvíli se nám dostává pozvání na čaj a kávu. Dům není trvale osídlen a slouží jako chata lidem od Glasgow. Jsou zde na dovolené s přáteli a dětmi. Zatím se probudili jenom John a Kathleen - penzionovaný příslušník US navy a učitelka na malotřídce. Jejich drahé polovičky, přítelkyně Fiona a děti (2 kluci a holka, teenegeři) ještě spaly. Začali jsme se bavit o všem možném, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě, sedět ráno v cizí kuchyni, kam jsme se vlastně vplížili ještě před probuzením majitelů. Nedivil se vůbec nikdo, a to přibylo ještě pět lidí: spisovatel Mike, manžel Katie a vůdčí osobnost, a také Johnova manželka, bývalá sociální pracovnice. Ona i Mike byli poslanci Skotského parlamentu! (po historicky prvních volbách v moderních dějinách Skotska)

Začala se vařit snídaně, namítli jsme, že jsme už jedli porridge, ale Mike nás odbyl, že nám uvaří lepší, a tak jsme museli sníst pravou skotskou snídani: slaninu, vajíčka, párek, black a white pudding - v podstatě jitrnice a jelito, nejde nám na rozum, proč jim říkají právě pudding:). Ani po snídani se počasí nezlepšilo, a tak jsme pokračovali v hovoru. Když se nás mezi řečí zeptali, zda nechceme sprchu, nedokázali jsme odmítnout. Bylo to neskutečné blaho, smýt ze sebe po všech těch dnech (od koupele v potoku nad Ullapoolem) pot a špínu. Cítili jsme se jako noví lidé. Ustal déšť, vítr trval, a nastal čas zvednout kotvy, Mike nás všechny i s batohy naložil do auta a odvezl na hlavní silnici k obchodu. On kupoval whisky, my vločky a rybičky. Naše cesty se rozešly a my jen doufáme, že tito srdeční lidé budou žít dlouho (vzhledem k jejich spotřebě cigaret a doutníků bude toto přání potřeba).

S kluky jsme si stanovili podrobný plán na následující dny ("Sejdeme se v neděli nebo pondělí, tak čau!") a začali stopovat. Zastavilo nám hned první auto jedoucí z obchodu, mladík pracující na ropné plošině (vzdálená 100 mil, vždy na 14 do práce helikoptérou, a pak zase 14 dní doma). Na další křižovatce nám opět zastavuje první auto, anglická rodinka na dovolené se dvěma dětmi. Přece nás nemůžou naložit! Děti si však přesedají do kufru, kde jim maminka sklápí sedačky s výhledem dozadu (dokonce i s pásy!) a jedeme. Děti jsou fajn a i poté, co vystupujeme, zůstávají sedět vzadu, asi je to tam dobrodružnější...

Stopujeme blízko autobusové zastávky a vedle kontejnerů na tříděný odpad, zastavuje u nich muž s malým dítětem v autě, jede jen vyhodit pár lahví, ale je v nesprávný čas na nesprávném místě...Jirka se s ním dává do řeči a už nakládáme batohy a já usedám vedle šestnáctiměsíční holčičky Katie. Řidič je Američan, který se na ostrovy přiženil, dcerka má jako rodný jazyk Gaelic. Přes násep přejíždíme na další z ostrovů, v zimním rozbouřeném počasí se prý mohou vlny valit přes silnici - ještě že je léto...

Do Lochboisdale nás pak přivážejí postupně dvě paní, které se zde narodily. Druhá z nich si v průběhu cesty odskočila nakoupit a klíčky nechala s důvěrou v autě. Přiváží nás přímo k TIC, kde je kryté travnaté místo ideální pro stanování - však tam také nejsme sami, večer se navíc přihnala ještě skupinka cyklistů. Lochboisdale je městečko, odkud jezdí trajekty, ale při večerní procházce zjišťujeme, že terminál je tak jediné, co zde je. Místní hotel je zavřený a nikde ani hospoda (těch je na ostrovech vůbec poskrovnu, zato kostelů nedostatek v žádném případě není...). Tearoom i obchody zejí prázdnotou a mnohé již chátrají. V pošmourném počasí alespoň obcházíme malý záliv a bez chuti večeříme Tesco fazole s kolínkama, nejsou sice nejlahodnější, ale zasytí. (jirka:) Večer si čteme při baterce a spravujeme zip u spacáku, chvíli ještě slyšíme místní mládež prohánět svá auta. Byl to náročný den, ráno nás téměř odfoukla vichřice, ale snídaně se více než vydařila, takže ta nešťastná třináctka nakonec byla vlastně docela přívětivá...


Day 14 Pá 1.8.2003 Lochboisdale, Eriskay Stopy: 26+5

(jirka:) Janča se v našem stanu vzbudila okolo deváté, mně to trvalo trochu déle, a tak Janča dopsala včerejší den:) Do batůžku jsem si nabalili svačinu a rozhodli se pro výlet na ostrůvek Eriskay, jenž se nachází jižně od South Uistu a už dva roky na něj vede cesta. Počasí sice nic moc (vítr, mrholí, zataženo), ale zítra nemá být o nic lépe. V Lochoboisdale stopujeme starší manžele, kteří ve voze přeuspořádali vnoučata na prázdninách a vzali nás na křižovatku na jih. Tam nám zastavuje mladá žena, narodila se zde, ale s manželem žije ve Skotsku. Zaveze nás až na Eriskay přes most, a sama se pak vrací tam, kam měla původně namířeno. Lidé jsou zde strašně obětaví...

Obcházíme ostrov ze západu, podél roztroušených domků jsou rozptýleny travnaté hřbitovy, na kterých se pasou racci. Na Eriskay přistál v 18. století Bonnie Princ Charlie, když se vracel z Francie převzít Skotský trůn. Byl však poražen, chvíli se skrýval a zase odjel za vínem a sýry:) Roku 1941 zde u pobřeží ztroskotala loď s nákladem whisky, čehož místní obyvatelé neváhali bohatě využít a někteří pak skončili za mřížemi. O všem vypráví kniha a dokonce i film! Míjíme restauraci nesoucí jméno lodě "Am Politician" a dál se procházíme podél pobřeží tvořeného skalami a plážemi. V jednom zákoutí nacházíme nádherné veliké schránky mlžů, sbíráme je a čistíme. Moje čepice končí vinou mé nepozornosti ve slané vodě, vítr nás docela unavuje. Přicházíme k přívozu na ostrov Barra, navštěvujeme záchody a v čekárně baštíme rybyčky s chlebem za celou jednu libru, než v půli zjišťujeme, že je plesnivý...

Škoda, že nám nepřeje počasí, jinak bychom podnikli výstup na kopec dominující ostrovu (asi 200 m n.m.), takhle jdeme dál, prohlížíme si místní obchod (marmeláda za .99p) a Community Hall, kde spousta dětí hrála kulečník, nebo jen tak seděla, povídala si, hrála a kupovala chipsy. Ale uzeného lososa (smoked salmon), kterého míníme ochutnat, neměli, a tak jsme se vrátili k restauraci na pobřeží. Ani tam jsme neuspěli, byť prostředí bylo velmi příjemné (whisky 1.55, single malt 1.80). Před mostem zpět stopujeme chlápka v gaziku se třemi místy v kabině, trochu mu překážím při řazení. Dále nás veze starší pán, poslouchá rádio BBC Gaelic, hrají nádherné flétny. Na ostrově se koná nějaká svatba, je hustší provoz a jezdí auta se stuhami. Do Lochboisdale nás veze starší paní, a opět si kvůli nám prodlužuje cestu. Čteme si, usínáme, vaříme bramborovou kaši. Přestože dnes pršelo, viděli jsme krásné moře, velké vlny, skály, velkého kraba, mušličky, šášeň lodní na vyplaveném kusu dřeva, a před spaním jsme si pěkně nacpali bříška:)


Day 15 So 2.8.2003 Lochboisdale, Lochmaddy Stopy: 31+3

(jana:) Než se ráno probudíme, posnídáme a sbalíme věci, je skoro poledne. Obloha je šedá, fučí, ale neprší. Když dobalujeme batohy, mává na nás řidič projíždějícího autobusu, zda nejedeme jeho směrem, sice jedeme, ale ne s ním, takže odmítáme a jenom máváme. Loučíme se s paní z TIC a děkujeme za všechny poskytnuté informace. Po pár stech metrech nám zastavuje paní, která nás vezla včera večer. Míříme do vesnice Kildonan, kde je muzeum. (jirka:) Následně nás nikdo moc nebere, jen za námi přichází žena ze sousedního domu, ptá se, zda nám neujel autobus a nese s sebou jízdní řád...No, autobus nám ujel, ale celkem chtěně:) Cestou na jiné místo míjíme mrtvou ovci u silnice, následně si vybavujeme, že před chvílí na onom místě zastavil náklaďák a řidič na chvíli vystoupil...Měla otevřené oči a světlou krev...

Konečně nám zastavuje paní v kšiltovce, vypadá spíše jako Italka,a veze nás druhou půlku cesty k muzeu. Tam necháváme batohy u babičky, která prodává lístky (podle vlajky poznává, že jsme z "Czechoslovakia"!) a podnikáme výlet k 3km vzdálené pláži západního pobřeží. (jana:) Pláž je velmi rozsáhlá a už před příchodem na ni cítíme vůni moře, která se přímo na místě mění v docela intenzivní smrad. Jde zřejmě hlavně o chaluhy a rozkládající se mořské řasy. Nechceme se příliš dlouho zdržovat, svačíme banány, do kterých nám vítr vanoucí od moře implantuje zrníčka písku, a vracíme se zpět. Jiřík kromě záchodů objevuje také kavárnu, kde sice nemají smoked salmon, ale ochutnáváme fresh salmon toast a bacon roll (houska s opečenou slaninou). Obojí je výtečné.

Bereme si své baťůžky od hodné ale trochu nahluchlé paní z muzea a jdeme stopovat. Je sobota podvečer, moc aut nejezdí, a když, tak nezastavují. Jsme v jižní části jižního Uistu, a máme se do včera dostat až na sever severního (sraz s klukama jsme posunuli na dnešek). Jíme další sáček našich oblíbených čipsů s octovou příchutí a po skoro hodině čekání nám k našemu úžasu zastavuje stejná žena, která nás předevčírem dovezla do Lochboisdale! Když nám říká, že jede až do Lochmaddy, nevěříme svým uším, o takovém štěstí se nám ani nesnilo! Po skoro hodině jízdy a povídání vysedáme a máváme naší dobré víle. Máme před sebou celý večer, kdepak jsou asi kluci? Necháváme batohy u TIC a vyrážíme hledat místo pro stan. Po hodině obcházení klepeme na okénko domku, kde vidíme starší paní, kterak si čte noviny. Dovoluje nám použít trávník vedle svého domku. Vracíme se k TIC a potkáváme tam Vojtu, kluci sem dostopovali už kolem třetí a stan roztáhli za zříceninou domu kus cesty za domem staré paní. Rozhodujeme se spát na jejich místě, vaříme rýži s cheddarem. Jiřík nachází úplně senzační housenku, naštěstí si ji nechce vzít domů a stačí mu její fotka. (jirka: S Ondrou ji aranžujeme na mechu a čekáme, až přestane dělat mrtvého brouka a sleze mu z bundy, následně ji v trávě lovíme našimi aparáty a Ondra ji vrací na místo, kde jsme ji našli). Večer ve stanu tentokrát nesvítíme baterkou a jdeme rovnou spát.


Day 16 Ne 3.8.2003 Lochmaddy, Uig Stopy: 34+2

(jirka:) Budíme se za naší zříceninou (žádná břidlicová taška na nás naštěstí v noci nespadla), balíme se a jdeme k ferry terminálu. Loď je docela veliká, sklápí příď, je uvázána lanem, vyjedou z ní auta a lidi, pak se naloďujeme my. Na palubě je dokonce i malý obchůdek. Uvelebujeme se v lóžích na přídi a vyplouváme vstříc přístavu Uig na ostrově Skye. Jde o nejznámější a tedy i nejnavštěvovanější ostrov Hebrid, ovšem už Vnitřních. Moře je klidné, na obzoru se rýsují hory. Uig páchne rybami a bahnem, čekárnu ferry zavírají, a tak se přesouváme na lavičky před hospodu. Já testuju oboje místní záchodky a zdarma si bereme pitnou vodu v PET lahvích. S plnou polní se škrábeme do kopce nad přístavem na stop, ale brzy toho máme dost. Přecházíme kolem kluků, a po chvíli nás zase směrem výše míjejí oni.

Zastavuje nám bývalý profesor fotochemie na Manchesterské universitě, konečně se nemusíme stydět za to, že jsme fyzici ("Good, I'm a chemist"). Pán s anglickým přízvukem nás veze asi míli za svůj dům, abychom mu tam, jak dodává se suchým anglickým humorem, nestopovali pod okny. S notebookem ještě stále spolupracuje se svými kolegy. Zavezl nás k nějakému poutnímu místu, kde je pochována Flora MacDonald, která skrývala Bonnieho Prince Charlieho - no prostě nuda. Potkáváme dvojici Čechů z farmy, chvíli si povídáme, a pak stopujeme zase dál.

(janča:) Jaké je naše překvapení, když nám zastavuje velký tranzit a v něm už sedí Ondra s Vojtou! Řidičem je mladý sympatický ředitel firmy, ve které pracuje Ondrův kamarád na brigádě. Ondra jej chtěl navštívit, ale právě jel se svou manželkou pryč. Stejně tak dopadla i návštěva u místní zpěvačky keltských písní Anne Martin, Ondra ji potkal na koncertě v Náměšti. Dnes ráno bohužel odjela zpívat do Irska. Vystupujeme u přímořského hotelu a skládáme naše batohy kolem stožáru se skotskou vlajkou. Na nedalekém útesu jsou k vidění rozvaliny hradu, cesta k němu vede přes útesy pobřeží, na kterém odliv odkrývá skály s krásnými řasami a houbami, mezi kterými se prohánějí šnečci (rychlostí několik mm za minutu:). Některé barevné kombinace jsou prostě úchvatné, a tak musíme Jirku od útesů skoro odtrhávat. Hrad byl i kdysi asi jen maličký, ale určitě neměl tolik obyvatel, jako nyní turistů, setkali jsme se s autokarem Japonců a Angličanů, docela změna oproti vnější ostrovům. Ondra si návrat zpět zpestřil o krátký pobyt v dřevěné lodičce, jejíž vnitřek zachytil na fotografický film:)

Protože už bylo celkem pozdě a navíc nás opět lákala vidina společné večeře, rozhodli jsme se hledat místo pro nocleh, příhodnou plochu s ohništěm hned u moře jsme po zkušenostech s větrem zamítli. Jdeme asi půl hodiny, když se Jirka pokouší zeptat se v domě u cesty, zda bychom se nemohli utábořit na trávníku před domem. Ačkoli u domu stojí auto a zevnitř jsou slyšet hlasy, nemůžeme se dobouchat. Je celkem zvláštní, že na žádném stavení jsme nenarazili na zvonek, asi jej prostě nepotřebují. Co jsme ale viděli, byly schránky na mléko - vypadaly jako obyčejné poštovní, jen se do nich vešlo několik lahví mléka:) Do domu jsme se nedostali, a museli jsme dál. Sešli jsme do širokého údolí, kde jsme schovali batohy v telefonní budce, abychom je uchránili před mrholením. Projektant budky asi s podobnými situacemi počítal, budka byla na batohy jako dělaná. Vyrazili jsme do okolí hledat příhodné místo, ale jako nejvhodnější se nakonec ukázala pastvina hned za budkou. Byla tam i budova ovčince a místo, kde se stříhají ovce. Ondra s Jirkou ještě zkusili štěstí ve vzdálenějších domech, a tak jsme s Vojtou seděli osaměle v pláštěnkách u přeplněné budky. Než se kluci vrátili, projelo kolem nás několik aut a všichni oceňovali náš nápad s budkou. Někteří si dokonce pořídili dokumentární foto. Osazenstvo jednoho auta chtělo bohužel budku použít k původnímu účelu...naštěstí jim stačilo dočasné vyklizení horních dvou batohů.

Za chvíli jsme postavili stany a ještě než jsme začali vařit, viděli jsme na procházce paní se třemi dětmi. Jiřík se s ní dal do řeči ("Jdete z procházky?") a ukázalo se, že jsou z Cambridge a mají chatu asi míli od nás. Paní si chvíli povídala, rozloučila se, ale pak se ještě vrátila a nabídla nám, že můžeme večer zajít na čaj a kávu! Uvařili jsme naši oblíbenou kolovací večeři a podle instrukce "poslední dům na konci cesty" se vydali na večerní návštěvu, neboť takové nabídky se neodmítají. Trochu s rozpaky jsme přijali nabízené víno ("Well, we like wine..." - Jiřík, Janča, paní domu) a pivo (Ondra s Vojtou). Nakonec došlo i na ten čaj. Lorraine (paní domu) jsme dali ochutnat čaj se slivovicí ("Víme, že tady v Británii pijete čaj s mlékem, my vám ukážeme, s čím jej pijeme my...":), odvážila se na jednu lžičku, ale chutnalo jí.

Byl to moc příjemný večer, který jsme ukončili až krátce před půlnocí. Paní se jmenovala Lorraine a se svými dětmi (Clare 15, Joseph 12, Owen 10) zde trávila prázdniny. Než se vdala, hrála za Anglii squash v reprezentaci! Teď už "jenom" trénuje a někdy si i ještě zahraje i za reprezentaci. Na plný úvazek se starala o děti, nyní pracuje pár hodin v knihkupectví, zajímá se o umění a sama i něco zkouší malovat. Byla z nás stejně nadšená jako my z ní. Líbilo se jí, že cestujeme a poznáváme nové krajiny a asi by chtěla, aby i její děti zažily jednou něco podobného jako my. Těm však zřejmě vyhovovalo pohodlí domova. Moc pěkně jsme si popovídali o nejrůznějších věcech, Clare chce být učitelkou (a spolužáci se prý diví, že nechce být něčím "cool", jako třeba právníkem či lékařem), dozvěděli jsme se o zkouškách na středních školách (GCSE - General Certificate of Secondery Education) a maturitách (A-levels), Clare právě brzy čeká GSCE. Bavili jsme se o Vojtově fotbalu, kluci v průběhu večera hráli jeho stolní podobu, Lorraine vzpomínala na návštěvu Prahy (upoutala ji Pinkasova synagoga a tvar dlažebních kostek v ulicích:), ale nevybavila si chuť českého chleba. Děti mají teď o prázdninách docela volnost, v průběhu roku mají naplánovaný celý den, takže když jsme se kolem půlnoci zvedli k odchodu, naskládaly se děti do kufru auta a Lorraine nás odvezla ke stanům. Tam nám ještě předala tašku jídla ("bude se vám určitě hodit...") a ještě přidala pozvání na ranní sprchu. Byli jsme jako v Jiříkově vidění a usínalo se nám výjimečně dobře, protože jsme se přesvědčili, že dobří lidé ještě nevymřeli (alespoň v těchto částech světa).


Day 17 Po 4.8.2003 ovčinec, Staffin, vodopády, stolové hory Stopy: 36+1

(janča:) Během noci si náš stan přišla očichat kráva, ale asi jsme se jí nelíbili, tak zase odešla. Komu jsme se ale líbili, byly midges, které objevil Jiřík při časném vstávání. Při snídani a balení jich kolem nás létala celá hejna (ještě že večer byly záhadně schované...). Kluci si sbalili všechny věci a uklidili je do budky, my jsme je nechali v našem ještě stojícím stanu. U Lorraine jsme opět byli očekáváni a vyhlíženi, a během očisty ostatních členů naší výpravy jsme listovali knihami o umění 20. století a Monetovou monografií. Vojta si opisoval skotské recepty z kuchařky, pak si s Clare dal zápas ve stolní fotbale (první prohrál, druhý zvítězil; jak by to asi bylo ve slovním fotbale:). Prohlédli jsme si fotografie, jak byl dům opravován, a protože se venku zase rozpršelo, neodmítli jsme před odchodem čaj.

Lorraine nás i s věcmi odvezla do asi 10 mil vzdáleného Staffinu, zastávka pro vyzvednutí věcí se trochu protáhla o sbalení našeho stanu, ale díky zručnosti, kterou jsme zde nabyli, to bylo jen malé zdržení. Lorraine nás dovezla k obchůdku, a rozloučila se s námi. Ani jsme neměli moc času vyjádřit své díky...

Nakoupili jsme nezbytný chleba, batohy nechali v zadní části obchodu (paní prodavačka byla velmi příjemná, což docela vyvážilo fakt, že v obchodě nic moc neměli) a vydali jsme se jen nalehko k nedalekým vodopádům asi 2 míle podél hlavní silnice. Přestalo pršet a zvedající se mraky začaly odhalovat krásné hory. Vodopády, to byla říčka, která padala z útesu přímo do moře. Na místě byli turisté, stánky (jídlo a nevkusné suvenýry), midges a chlapík s digitálním foťákem s 12 megapixely. Útesy byly čedičového původu a tvořily známé varhánky, zde se jim však říká "kilt", neboť připomínají sklady na slavné skotské sukni. Vracíme se k obchodu a obědváme fazole s chlebem, kluci načínají (!) svůj salám, když tu v troubícím autě projíždí kolem nás Lorraine s dětmi! Musí si asi myslet, že jsme tady proseděli celé dopoledne...

Protože se počasí spravilo, zůstáváme ve Staffinu a vynášíme batohy asi 2 míle nad městečko a hledáme tábořiště. Ondrovi se louka s potůčkem nezdá hodna naší přítomnosti, a tak jdeme ještě výše. Nakonec vybíráme ploché místo na ovčí pastvině. Je pět hodin odpoledne, tak se jdeme ještě projít, což ale podle mne znamená něco trochu jiného, než si asi myslí kluci, kteří se vyškrábou až na nejvyšší vrchol stolové hory (a vidí odtamtud další slavnou formaci "Table"-Stůl, kde dokonce jistá automobilka nechala vrtulníkem spustit pro reklamní účely svůj poslední model), my s Jirkou se dostáváme kousek pod vrchol (jirka: poslední úsek svého výstupu se škrábu sám, s fotobrašnou a příkrostí terénu to však už moc dál bezpečně nejde, tak se raději vracím za Jančou, která na mne čeká na chodníčku asi o 100m níže a téměř ji sežraly midges, později se ukazuje, že jsme měli pokračovat cestou dál podél drobného jezírka, ale na vrchol bychom to stejně časově nestihli). Cestu zpět si poněkud prodlužujeme, držíme se vyšlapané cesty podél vrstevnice, shlížíme na nádherné mraky plující údolím pod námi, místy je vidět i moře, jsme už docela unavení, pohybujeme se v 300-400 m n.m. Ovce kolem nás nám nahánějí strach svými akrobatickými výkony a někdy se obáváme, abychom nějakou nezaplašili až k pádu do propasti. Přeskakujeme po kamenech potůček a pijeme z něj.

Sluníčko na nás svítí, ale údolí halí hustá hmla, připadáme si jako na nejvyšších vrcholcích Alp nebo v letadle. A taky pozorujeme jev, který bývá viditelný právě z letadla: kruhovou duhu v mracích snad jen 30m pod námi, v jejímž středu vidíme své stíny. Dokonce každý z nás, když poodstoupíme, vidí sám sebe ve středu své duhy a druhého vždy kousek mimo střed, což je samozřejmě způsobeno tím, že poloha duhy je vždy jen zdánlivá vůči pozorovateli. Nádhera! Cestička nás nakonec zavedla do skoro nejvyššího místa horského průsmyku, kterým vede silnice, a zpátky musíme asi 4km pěšky a je jasné, že se nestihneme vrátit včas. Až k našim stanům jdeme v naprosté mlze, kde už na nás čekají trochu nervózní kluci, ale vynadáno dostáváme jen přátelsky (máme zpoždění 3/4h). Pod horami ale nebyl signál, a tak jsme ani nemohli dát vědět SMSkou. Zdá se, že midges se staly našimi stálými průvodci, proto večeříme nudle od Lorraine s Minutkou od Vitany všichni v jednom stanu (Ondra vařil venku zahalený v šátku). Po včerejší dlouhé noci a dnešním výšlapu se cítíme unaveni a brzy usínáme.


Day 18 Út 5.8.2003 Staffin, Old Man of Storr, Portree Stopy: 37+2

(janča:) Ondra ráno vstal brzy, namočil nám vločky, vyrazil na výlet a došel skoro pod vrcholek, kam včera s Vojtou vylezli. Když se v osm vrátil, my ostatní jsme se teprve budili. Klukům balení trvalo tradičně méně než nám, a tak jsme jim zamávali a v klidu pokračovali naším tempem. Vyfotili jsme se se stanem a Jirka objevil malou houbičku se sedmikráskou a ovčí vlnu s kapkami vody. Počasí slibovalo krásný den, vylovili jsme z batohů kraťasy, sešli ke Staffinu, téměř celý jej prošli a začali stopovat. Po 18 dnech a včerejším výstupu na mne dolehla nezvyklá únava. Po půl hodině nám zastavil mladík v britské felicii (tj. s řízením vlevo). Byl to opět italský typ ve slunečních brýlích, který řídil velmi rychle. Za Staffinem jsme projeli kolem kluků, kteří zde čekali přes dvě hodiny a se stopem měli očividně menší štěstí než my...

Nechali jsme se vysadit pod výchozím bodem k Old Man of Storr, kamennému útvaru ve tvaru věže či vysoké homole, která stojí osamoceně před skalním masivem a z dálky se krásně rýsuje proti obloze, vyčnívá jako vztyčený prst. Parkoviště bylo přeplněné, takže o nedostatek společnosti jsme se starat nemuseli. Batohy jsme vynesli kousek nad cestu a schovali je v trávě pod stromy. Vyrazili jsme pouze s vodou a jídlem v tašce. Má únava ještě neustoupila, i bez batohu jsem se do kopce sotva vlekla. Asi v polovině zalesněné části kope nás dohnali kluci, někdo je svezl chvíli po nás. Předbíhají nás (spolu s jedním Čechem z farmy a jeho polskou slečnou) a doháníme je až u mechového jezírka, kde Ondra čeká na záběr obrovských vážek a jejich larev ve vodě. Kluci neví, zda budou pokračovat dál, a tak je zase předbíháme my, Jirka uznává, že kopec před námi je příliš velký a usazujeme se na prvních mírných kopečcích. Obědváme paštiku, když vidíme Vojtu rázovat směrem nahoru. Jirka se rychle rozhoduje k bleskovému výstupu a připojuje se k němu. Kluci předbíhají ostatní turisty a za chvíli jsou nahoře. Sotva stačím očistit dvě mrkve a Jirka je zase zpátky, trvalo jim to jen 25 minut.

(jirka:) Vojtovi jsem stačil pár desítek metrů, pak jsem musel zpomalit, ale i tak to byl pro mne docela slušný trénink. Old Man byl kvůli skalám za ním špatně rozeznatelný, ale výhled od něj na moře a kopce kolem byl báječný. Janču dole jsem ale viděl a dokonce jsme si i zamávali. Našel jsem v blátě 20 pencí a zase jsme šli a místy i skoro běželi dolů. (janča:) Sestupujeme dolů a stopujeme do Portree, hlavního města ostrova Skye. Zastavuje nám místní žena, která jede vyzvednout dceru, která se v zálivu prohání na plachetnici, a vysazuje nás kousek od centra. Asi po třech minutách potkáváme Vojtu na pochůzce po městě. Lidé v TIC nejsou zrovna přátelští, a tak Ondra musí hlídat batohy. Pokoušíme si zamluvit lístky Edinburk-Londýn, ale National Expressu kolabuje počítačová síť, a tak to musíme s trochou rizika nechat až na Edinburk. Nakupujeme potraviny a pár dalších filmů, počasí slibuje pěkné záběry. Potkáváme dvojici dalších Čechů, kteří pracovali na malinové farmě a teď mají pár dní na cestování. Oba studují VŠCHT a do Skotska si jeli hlavně vydělat. Cestovali ještě s další dvojicí a měli stan pro čtyři, každá dvojice nesla jeho část:)

Cestou na výpadovku procházíme kolem léčebny Marie Curie Cancer Care, kluci chtějí jet dál a tak stopují, neboť chtějí nocovat u hor, my jsme se rozhodli jenom popojít a najít místo na spaní. Brzy jsme naštěstí narazili na prázdnou pastvinu, sice trochu posetou bodláky, ale místo na stan se našlo. Za studena jsme snědli darovanou polívku a obklopeni midges usnuli (jirkajá jsem ještě dočetl 2061: Odyssey Three, Janča u své druhé usnula:).


Day 19 St 6.8.2003 Portree, Sligachan Stopy: 39+1

(jirka:) Budíme se horkem, midges, které nás otravovaly v noci, naštěstí ztratily sílu (bylo horko a ve spacáku jsme se šíleně potili, no aspoň nás nekousaly, ale stejně bylo těžké si vybrat...). Zažíváme nízký přelet dvou stíhaček vzdušných sil, přímo nad hlavami, letí snad ve výšce jen okolo 100m. Balíme se a brzo stopujeme černý Seat, kterým jede mladá Skotka a její maminka z New Yorku (přízvuk je jasně slyšet:). Na dnešní Highland Games v Porteree nešly, hezkého dne hodlají využít k projížďce za tuleni. Vezou nás přímo do Sligachanu, výchozího místa pro horskou turistiku v Cullins Mountains. Jde v podstatě jen o kemp a hotel, v jehož zahrádce baštíme párky z konzervy s chlebem. V kempu se uvelebujeme u potoka, já se rozhoduji zdolat místní horu (přes 3000 stop, tj. přes 1000 m n.m.). Janča s batohy zůstane v kempu, bude si číst a psát deníček a trošku si odpočine.

***

Intermezzo: Kterak jsem šel na nejvyšší horu pohoří Cullins na ostrově Skye...

(jirka:) I sbalil jsem si foťák, müsli tyčinku, Deli, pití, pláštěnku a polartecovou mikinu, a v moirovém tričku jsem vyrazil k vysokým tajemným horám. Na problém jsme narazil hned na začátku: kudy? Janča seděla v kempu u potůčku, poradit mi nemohla, a tak jsem vyrazil na stezku za hotelem. Směrové nápisy mou vysněnou horu nezahrnovaly, a tak jsem šel do recepce. Dívka vyslechla můj dotaz ohledně cesty na "highest peak" v okolí,a řekla, že je to určitě, ale určitě tam, kudy jsem šel. Dlužno dodat, že už bylo po 13h a dva Češi (jeden od Frydku:), které jsme potkali, zvládli výstup za 3h, přičemž my jsme chtěli večer zase stopovat dál. Matně jsem si taky vzpomínal, že ti dva ukazovali na jinou cestu, ale když si slečna z recepce byla tak jistá...

A tak jsem vyrazil, na chvíli zkusil odbočku kolem potoka, ale když slepě končila v blátě, přebrodil jsem se vřesem zase na původní cestičku, po chvíli jsem už podruhé dohnal starší manžele (paní měla červenou kšiltovku) a celkem jsem hnal dál, abych to stihl do šesti nahoru a dolů, Janča si dle dohody měla v 7 zapnout telefon. Sluníčko pálilo, a já se potil jako mezek, navíc jsem začínal pochybovat o správnosti cesty, vypadalo to na pěšinku vedoucí údolím mezi horami...

I začal jsem se ptát lidí, zda to tudy nahoru půjde. Odpovědi: ne, nevím, možná, celkem pravděpodobně...Potkal jsem dva Čechy, kluka a holku z Prahy, co studují v Plzni sociální antropologii, když zjistili, že jsem fyzik, vypadlo z nich, že už nějaké z Brna dnes potkali - podle popisu (kšandy apod.) zcela jasně Ondru a Vojtu! A to asi jen 1/2h přede mnou! Kluky jsem zkoušel dohnat (měli velké batohy a já jen baťůžek), ale cesta byla kamenitá, často s potůčky (napříč i podél cesty), dvakrát řeka s krásnými balvany, ale i bláto, přes které se skákalo, či se muselo složitě obcházet. Kdosi mi radí, že za dvěma malými jezírky bude konečně odbočka doprava, možná vedoucí na kýžený vrcholek. Naštěstí potkávám Skota s kvalitní mapou, GPS a s realistickým závěrem: tudy žádná cesta nahoru nevede...("Tudy ne, soudruzi!")...ale 6km odtud je prý i tak pěkná scenerie:)

...A tak jsem na vrcholek nakonec dosáhl (včetně svých sil) velmi těsně, spletl jsem se asi jen o pouhý kilometr, a to výškový: došel jsem k moři na druhé straně ostrova...:-)

Vyrazil jsem asi ve 13:10, na pláž s černým pískem jsem dorazil asi v 16:30. Moc hezká nebyla, kolem se pásly ovce, bylo zde i kamenné pobřeží, spousta odpadků z moře, řasy a chaluhy. Voda ale byla čistá, sluníčko pálilo, kdosi už se koupal, a tak jsem se rozhodl smočit aspoň nohy. Leč vlnka něžně jdoucí pod mými nohami mé plány poněkud pozměnila - bylo už celkem jedno, zda se namočím celý či ne, a tak jsem se osvěžil celý. Trochu jsem se vystrašil, když se mi pod nohama začaly míhat nějaké rybky, a ještě mi vrážely do chodidel. Jeden pán mi naštěstí vysvětlil, že jde zřejmě o jakýsi druh malého platýze ("flat fish", angličtina nemá na jména fantazii...). Za chvíli jsem jednoho asi 5cm dlouhého viděl, měl barvu jako písek a byl vidět jen když plaval. Nechtěl jsem se moc zdržovat, Janča na mne čekala, a tak jsem v 16:50 vyrazil zpět (poté, co jsem zbaštil müsli, Deli a zjistil, že SMS odtud vážně nepošlu). Naštěstí jsem se nemusel příliš obávat o tekutiny, z potůčků po cestě se dalo pohodlně a bezpečně pít chladivou vodu. Kraťasy jsem dal do batůžku a šel jen v trenýrkách, abych je trochu usušil. A v tom byl trochu problém, neb zrovna na těchto mi vepředu chybí knoflíček, a tak je třeba si dávat pozor, abych nedával na odiv to, co často ostatní vůbec nezajímá, či spíše naopak přímo pohoršuje. Při koupání to ještě šlo, ale při chůzi...už to byl problém:)

...A jak jsem tak šel, posunul jsem si trenýrky v zadní části trochu dolů, aby proschl i lem, v tom selhaly trenýrky i vepředu, a já skákal po kamenech vřesoviště jako Skot, kterému ulítla sukně.... Tomuto obrazu ostatně trochu napomáhala i má do ruda spálená předloktí.

U moře jsem zjistil, že nohy už mám trochu unavené, a cestou se to jenom zhoršovalo. Pokusil jsem se celkem asi kilometr běžet, ale pak můj sval stehenní čtyřhlavý začal protestovat. Když jsem nebyl udýchaný, zpíval jsem si The Boxer, Lucy in the Sky with Diamonds, staré trampské písničky ze 6. třídy a tak:) Postupně jsem obcházel dvě větší jezera, dvě menší u sebe, míjel jsem skalní scenerie a blížil jsem se zpět ke kempu. Janči jsem kolem 18h napsal, že dorazím kolem 20h, ať postaví zatím stan. Od Janči jsem si mezitím přečetl povzbuzující zprávu a blahopřání k dosažení vrcholu:) Pak se mi ještě zablokoval mobil a musel jsem jej resetovat vytažením baterky.

Cestou jsem viděl dvě ropuchy (jemně jsem je převrátil botou, měly krátké nohy a světlé břicho s černými tečkami), volavku (!), srnku (!), asi pět vážek, racky, platýze...takže to byla docela fajn procházka, i fyzicky jsem si dal do těla:) Původně jsem uvažoval, že bych na horu vyběhl ještě druhý den ráno, ale nohy mě odrazovaly, navíc kluci napsali SMS, že už jsou v Kyle of Lochalsh, a že nás zítra čekají u TIC ve 12, 15 a 18h. Asi 4km od cíle jsem zahlédl známou červenou čepičku a předehnal znovu ony starší manžele:) A když jsem znovu spatřil hotel a kemp, zavýskl jsem si "jupí" a přes únavu jsem vyhrabal foťák a pořídil obrázek blaženého panoramatu - konečně zpátky! V kempu jsem našel náš stan a Jájinku, dorazil jsem "už" v 19:30. A ještě jeden benefit moje cesta měla (kromě úvah o tom, co je důležité a co ne a tak:): našel jsem v malém baťůžku kokosové BeBe sušenky (skoro namleté na prach), které jsme několik dní hledali:)

***

(janča:) Já jsem zatím v kempu seděla-ležela za zídkou na karimatce, dopisovala deník, chvílemi četla Odysseu od Clarka a zdravila kolemjdoucí. Ve tři jsem poslala Jiříkovi SMS zdravici na vrchol. To jsem ještě nevěděla, že místo nahoru došel Jiřík daleko...Před sedmou mi došla SMS, že návrat hrdiny mám očekávat až kolem osmé a do té doby postavit stan. Přenesla jsem tedy věci do areálu kempu a ve větříku se mi podařilo stan postavit (a hned jsme byli o 8 liber chudší...:). Zabydlela jsem se a rozhodla udělat pořádnou večeři. Už jsem měla docela hlad, protože za zídkou si své barbecue rozdělili 2 stanující manželé a pekli maso pěkně dlouho. Neměla jsem na něj chuť pouze já, ale taky racek, který neustále lítal kolem a asi by si rád taky zobl. Barbecue jsem v batohu neměla, ale pro začátek jsem udělala instantní krupici s několika přísadami. Sotva jsem ji stačila dokončit, a přihnal se Jiřík. Kromě zpocené pusy se mi dostalo pozvání na smoked salmon (uzeného lososa). I přes únavu zvládl Jiřík sprchu a vydali jsme se v oranžových tričkách naší fakulty do nedaleké hotelové restaurace. Lososa nám dle Jiříkovy objednávky donesli se zeleninovém salátem, krajíčkem chleba a ještě s pivem Guiness (2.50 za pintu, losos za 5.95, k tomu brambory s cheddarem za 2, malt whisky jsme si nedali, pro zajímavost: v cenové relaci 2.50-15.00 za panáka:)

Jídlo jsme si pořádně vychutnali, plná hospoda, skotské písně i plně vybavený bar podtrhovaly atmosféru. V povznesené náladě a s plným žaludkem jsme se vrátili ke stanu. Vedle nás se utábořili Pražáci v pronajatém autě, ale midges znemožnily jakýkoli kontakt a večerní družbu. Jiřík připomínající ve spacáku kuklu je má poslední vzpomínka na dnešní den.


Day 20 Čt 7.8.2003 Sligachan, Kyle of Lochalsh, Drumnadrochit Stopy: 40+3

(jirka:) Ráno bylo pod mrakem, a tak nás dusno nevyhánělo ze stanů. Po včerejším výletu mne po ránu trochu bolely paty a chodidla, čekal jsem trochu větší únavu:-) Ale znát to bylo!

V kempu jsem znovu potkal dva studenty antropologie, kteří včera potkali Ondru s Vojtou chvilku přede mnou. Letěli s EasyJetem do Newcastlu za 4500.-Kč a mířili na Orkneje a Hebridy. Řekl jsem jim o Kildě, protože by je to jako antropology mohlo zajímat.

Pěkně jsme se nadlábli vloček s čokoládou (už nám to ale pěkně leze krkem, protože máme vločky skoro každé ráno), využili jsme služeb kempu (za ty peníze...) a vysprchovali se (sprcha naštěstí nezlobila jako včera, ale byla pěkně horká a teplota se nedala regulovat). V klidu jsme sklidili věci a stan a vyrazili stopovat. Trvalo asi hodinu, než jsme se odsud dostali, ale aspoň jsme dopsali deník. Zastavil nám hodný pán, bývalý učitel z Anglie, nyní na důchodě na Skye. Svezl nás hezkých pár mil za svůj dům až přes most na pevninu! Ale nejel za závoru, kde se platí mýtné, které činí 5.75 a platí se v obou směrech. Je prý běžnou praxí na mostě překládat zboží z jednoho auta do druhého, přičemž každé z nich stojí na jiné straně závory a žádné tak nepřekročí onu zpoplatněnou hranici. Pěší totiž nemusí nic platit a nést můžou cokoli:-) Museli jsme dokonce odmítnout pozvání na čaj (opravdu nás to mrzelo, protože jsme si mohli pěkně popovídat), ale spěchali jsme na sraz s kluky.

Do Kyle of Lochals jsme už došli pěšky-bylo to už jen 1/4 míle. Potkáváme tam holku-Češku, co tu už od dvanácti hodin čeká na kamarády. Zkoušíme její skotskou SIMkartu (přišla k ní jednoduchým způsobem - našla ji), ale v mém mobilu nefunguje. Protože musíme počkat na kluky, holka se jde projít a my jí hlídáme batoh a jíme našeho oblíbeného lososa, tentokrát v konzervě jako sardinku:-) Po chvíli se objevuje Vojta, pak i Ondra a s ním jdeme nakoupit do Coop. Na svačinku dáváme kolovat 1l výborného polotučného mléka, které zajídáme slaďoučkým shortbreadem - jakýmsi skotským cukrovím (trochu připomíná linecké; mouka+máslo+cukr) Kluci dobírají vodu a vyrážíme na stop kousek za město (cestou fotím vlak "Scotsrail" a lodě kousek o něj).

(jana:) U benzinky na konci města stojíme hodinu, než nám zastavuje tatínek s pětiměsíčním miminkem v obrovském rodinném autě. Jirka sedí poprvé ve svém životě v dětské sedačce:-) Vlastně nás tato zkušenost mohla úplně minout, ale asi 30 m před nás si stoupl jiný stopař, kterého naložilo velké prázdné auto více než půl hodiny před námi. byl to takový stopařský hulvát, ale ono se mu to jednou vrátí:-)

(jirka:) Dále stopujeme na křižovatku, kde bude snad více provozu. Po chvíli nám zastavuje starší muž v třímístném tranzitu, batohy dáváme do nákladového prostoru a jedeme. Pán pracuje pro doručovatelskou službu, dnes chybí ještě doručit jednu zásilku. Ochotně mi zastavuje pro fotku hradu, kde se točil Highlander se Seanem Connerym, kolem jsou krásné kopce a dlouhý mořský záliv - sealoch.

(jana:) Kousek za hradem vidíme na odpočívadle stopovat kluky. "These are our friends", říkáme a pán najednou brzdí a zastavuje. Kluci nakládají batohy i sebe vedle poslední zásilky a jede se dál. Dozvídáme se, že právě míjíme vyústění Glen Affricku a že každý rok se sjede několik stovek karavanů a asi 600 lidí jde či běží krásným údolím, aby pak nasedli na kola a pokračovali dále. Cesta má více než 20 mil, tj, přes 30 km. Cesta do Drumnadrochitu, kam jsme měli namířeno trvala necelé dvě hodiny a velkou část vedla po pobřeží Loch Ness. Dovídáme se, že na něm byl překonán rekord v rychlostních lodích a že držitel rekordu se při jednom z pokusů zabil. Tělo našli po několika letech loni. Kluci bohužel z krásného okolí a celkem vysokých hor nic neměli, protože to s nimi vzadu docela házelo (a okýnka by se taky hodila:-)) .Udělali jsme si ještě jednu zastávku u strašně známého hradu, jehož jméno si nepamatuju (Urquhart Castle - doplněno později). Protože ale nebylo dobré světlo, žádný snímek kluci nepořídili.

V Drumnadrochitu jsme byli "vyhozeni" před sedmou. V zahradě vedle nás stály obrovské vysoké stromy a araukárie. Usoudili jsme, že už je čas akorát na večeři a spánek, proto Ondra začal vařit a my ostatní jsme se vydali hledat kus rovné zelené plochy s povolením k přespání. Luk zde bylo hodně, ovšem doklepat se k někomu do domu se opět ukázalo býti problémem. Zvonky tu vůbec nevedli, zato jsme narazili na jeden dům, který byl vybaven téměř lodním zvoncem. Paní, která nám přišla otevřít (zvuk se opravdu nedal ignorovat), nebyla zdejší, ale kluk, který se taky objevil, nám poradil, abychom šli za jejich domem nahoru, a pak po asi stech yardech (kolik je to vlastně metrů?) prý narazíme na vodopád s báječnou flat grass. Vyškrábali jsme se nahoru a místo našli. Bylo trochu flat, ale zarostlé jako jsem už dlouho neviděla. Tak jsme chlapci v duchu pěkně poděkovali za báječný tip a i s několika klíšťaty na nohou se brodili trávou zpět. Ondra už měl večeři uvařenou a Vojta hlásil, že našel louku v centru městečka u řeky, kde se můžeme utábořit. Snědli jsme neuvěřitelné množství gulášové polívky se salámem a těstovin s chedarrem a vydali se spát. Louka byla opravdu skvělá, ale bohužel brána byla pevně zavázaná, a tak jsme se spokojili s kusem trávy za velkým parkovištěm, který byl velký právě tak pro 2 stany. K našemu milému překvapení tu bylo midgí jen pár, aby se neřeklo, takže noc s námi sdílelo asi jen 5 jedinců. Byla to moc příjemná změna po minulých několika midgích orgiích. Nemuseli jsme si hrát na mumie ve spacáku, takže usínání bylo úplně pohádkové.


Day 21 8.8.2003 Drumnadrochit, Cannich, Dog Falls Stopy: 43+2

(jirka:) Ráno v 7:30 mne Ondra budí slovy: "Kvítku, můžu vám podat vločky k snídani?" Kuci se do hodiny balí a odcházejí stopovat na Cannich, kde začíná malebné údolí Glen Affric. Odtamtud máme v plánu se přes severovýchodní pobřeží kolem St George, Elgin, Aberdeen a St Andrews přesunout do Edinburku. My si dáváme načas, pospíme si, jdu pro vodu do místní kavárny "The Fiddler", kolem to vypadá jako v Paříži - turisté cinkají šálky kávy, kolem jsou květiny, je slyšet cizí řeč, svítí sluníčko, skoro žádné midges. Konečně i my (kolem 11h) odcházíme na stop. První stanoviště je sice stinné, ale nemáme moc štěstí, a tak baštíme paštiku, pijeme Tang a přesouváme se výše, za odbočku mimo náš směr. A teď tu sedím a píšu, Janča stopuje. Něco mi lezlo po noze - povívám se: cosi černého! Naštěstí šlo o neškodnou chlupatou housenku:-) Nikdo nestaví, jen před chvílí nám zastavil pán s holčičkou, bohužel ale právě odbočovali.

(janča:) Jirka musel přestat psát, protože nám zastavil starší pán s náušnicí v uchu (důchodce:-) ) a zavezl nás až do Cannichu. Dostalo se nám rady, kde je obchod a že má otevřeno i v sobotu a vyrazili jsme. Kemp jsme hezky obloukem obešli a zastavili se až na místních záchodcích. Údolí bylo za Cannichem hodně zalesněné a široké a kopce byly celé zalesněné. Vypadalo to jako u nás někde v předhůří Jeseníků. K trochu zajímavějším místům to bylo asi 5 mil (podle paní prodavačky v obchodě). Začali jsme hledat místo pro stan, protože se blížila druhá hodina odpolední a vedro se s batohy na zádech stávalo neúnosným. Pozdravili jsme se s rybáři, kteří právě fotili uloveného úhoře.Pak jsme obhlédli jednu louku, ze které se vyklubalo hrbolaté pole, až jsme konečně našli to pravé - příjezdovou cestu na další pole, která byla krásně rovná, travnatá a vypadala nepoužívaně. Museli jsme trochu rozmontovat bránu a společnost nám dělaly ovce, to nás však už vůbec nemohlo rozházet. Po postavení stanu jsme nabalili malý batůžek a Jirka koketoval s myšlenkou pronajmout si kolo.Já jsem byla proti, tak si to rozmyslel:-) Vyrazili jsme i s podrobnou mapou, kterou jsme našli ležet v trávě u cesty.Chyběl nám ještě pořádný kus cesty, abychom se vůbec dostali na mapu. Kvůli zkrácení nezajímavého úseku jsme se pokoušeli stopovat.

(jirka:) Zastavuje nám bělovlasý pán, ale tvrdí, že za chvíli odbočuje. Jak tak váháme, jestli to má cenu (asi 1km), dáváme se do řeči, a protože jsme mu zřejmě sympatičtí, sám nám otvírá kufr a jedeme. Pán pochází z Londýna,kde pracoval u územního plánování a mostů (?), pak psal do Timesů a před 20 lety si uvědomil, že nemusí žít v Londýně, neboť se právě objevily faxy a přestěhoval se do Skotska:-) V Praze byl před 37 lety, tj. v roce 1966, a moc se mu líbila. Krásně mluvil a byl moc fajn, navíc nás dovezl až k Dog Falls (cestou ukázal na odbočku a řekl: "I would normally do that way.")Zeptal se na rozdělení republiky v roce 1993 a taky na to, co se stalo s Moravou ("What happened to Moravia, then?").

U vody je nádherně, vodopády se nám sice moc nezdají, ale dá se tady na velkých kamenech ve vodě a dokonce i plavat! Svlékám ponožky (ty jsem tam zapomněl - snad je někdo časem vyhodí) a Janča sandály a brodíme se chladivou vodou. Slunce pálí, pozorujeme francouzskou rodinku (2 malí kluci, tatínek a maminka v červeném klobouku), pak jdeme sami do plavek a v mělké vodě děláme "krokodýlky". Plaveme v hlubších místech a koukáme do vody: naše nohy a kameny jsou sluncem a rašelinovou vodou úplně oranžové! Sem tam plave pár rybiček. Jdu Janče pro boty, obědváme "corned beef" s chlebem, opalujeme se (Janča se zahřívá:-)) na karimatce. Následuje procházka lesem dál podél druhého břehu. Kolem nás je vřes a původní borovicové lesy (Caledonian native forest), Scots pine, kapradí vysoké jako my sami. Vracíme se zpět k mostku a objevujeme ceduli "Dog falls 400m":-). Tak se k nim konečně vydáváme, nejsou moc mohutné, ale stačí k tomu, aby nad nimi proti proudu řeky už nebyli lososi.Zpátky k našemu stanu jsme museli pěšky, midges bylo docela snesitelně, a tak jsem mohl vařit večeři venku - byla pohanka s chedarem a zbytky lunche. Na spaní ještě přeuspořádáváme batohy ke vchodu , abychom mohli spát na rovnějším podkladu. Chvíli čteme A.C.Clarka a knížku o St.Kildě a jdeme spát.


Day 22 9.8.2003 Cannich, Fort George, Elgin Stopy: 45+5

(janča:) Ráno nás sluníčko budí ještě před osmou a zjišťujeme, že midges jsou dosti aktivní a narost jejich počet. Ale ranní midges jsou pořád ta lepší varianta:-) Snídáme chleba s malinovou marmeládou a z ataku midges balíme. V obchodě v Cannichu kupujeme chleba a vydáváme se na stop zpět do Drumnadrochitu, jelikož očekáváme ještě větší provoz než na cestě do Beauly. Naději na nějaký lift máme malou, protože je sobota dopoledne a kolem jezdí samí turisti. Naštěstí se připravují nějaké místní Highlands games a pán rozvážející letáky nás bere do Drumnadrochitu. Jeho žena pochází z Uistu a souhlasí, že ostrované jsou velmi příjemní lidé. Proto si taky jednu z nich vzal:-) Zastavuje nám přímo u atrapy Nessie, která vypadá jako brontosaurus a loučíme se. Popocházíme asi půl míle a stopování si prokládáme obědem (jablka s oatcakes jsou výborná). Kolem občas projede náklaďák a pěkně to fouká prach a kamínky, sluníčko praží. Na chvíli zastaví holka s piercingem v autě pomalovaném zelenými vzory ("Do not feed this car").Ptá se, jestli je nás víc, 2 už vzít namůže… Zastavuje nám chlapík se psem v koženém volvu. Jeho akcent je hrozný, a přestože sedím vepředu vedle něj, skoro mu nerozumím. Jede do Innverness a chce nás vyhodit v centru. S díky odmítáme a pokud to má po cestě, chceme vysadit na výpadovce na Fort George. Asi to pochopil, protože nás dovezl až do Fort George:-) To od něj bylo moc hezké. Fort George je velká pevnost, kterou stále používají vojáci. Vstupné 5,50 se nám zdálo hodně vysoké, takže nám její vnitřnosti zůstanou utajeny. Stopovali jsme už cestou z pevnosti, protože byla trochu mimo hlavní a my se na ni potřebovali dostat. Po chvíli nás berou místní manželé. Jeli zpět do Innverness, ale na hlavní nás svezli.

(jirka:) Paní znala Mladou Boleslav. Jezdí tam, protože tam má "customer" - zákazníka (rozuměj Škodu:-)). Jinak, jeli jsme prostorným Land Roverem:-) Směrem na Aberdeen nás berou tři kluci v červeném autobuse-dodávce. Hrají v kapele (bicí, housle, basa - ostatní přistoupí cestou) a jsou zjevně na turné. Janče s nima dělám fotku, sedíme na fialovém gauči, posloucháme jejich hudbu, mají oranžová tričky a sluneční brýle, vnitřek vozu je červený, jsou fajn:-) Jeden z nich má na kolenou malý otočný větrák, teď jsou prý horka na které nejsou zvyklí. Vezou nás do dalšího města: Forres. Já teď sedím na výpadovce na Aberdeen, přede mnou je Tesco,, kam šla Janča (těším se na bílou Tesco čokoládu pouze za 50p:-)), za mnou je vlakové nádražíčko (jen osobní stanice). Plánovali jsme, co budeme ještě jíst, máme rybičky, uzený sýr z domu (kdoví, zda je ještě vpořádku…), trochu chedaru, pohanku, těstoviny, salám, paštiky, pár müsli tyčinek (octové chipsy jsme dojedli před chvílí). Je něco po čtvrté a doufám, že dojedeme ještě o kus dál.

(jana:) Dojeli jsme až do Elginu. Dovezl nás tam pán se dvěma dětmi v autě (šlo o náš 50.stop). Děti bydlí na Orknejích a jsou tady na týden na prázdninách. V Elginu jsme vysedli přímo před katedrálou. Tedy před jejími impozantními zbytky. Byla založena v červenci roku 1224 a rozbořena roku 1390. Skotští nadšenci ji začali obnovovat a udržovat kolem roku 1900. Za vstup jsme zaplatili 3 libry, ale vůbec jsme nelitovali.Impozantní zřícenina dávala prostor fantazii a strmé zdi zakončené jen torzy oblouků udivovaly svou smělostí. Bývalo to zřejmě dominanta celého kraje, i pouhé trosky této obrovské stavby nutily člověka k užaslému pohledu. Kolik lidí asi muselo na stavbě pracovat, kde se tady vzali mistři zedníci a jak dlouho jim stavba trvala? A jaký musel být život zdejších kanovníků? Zasvětili sice život Bohu, ale museli se starat o bezpečnost a chod celého komplexu. Jejich život musel být velmi odlišný od životů prostých lidí za zdmi katedrály. Asi zde nějaké kontakty byly, ale kvůli bezpečnosti nemohla být katedrála úplně otevřená. A což teprve chvíle zničení kostela! Přežili ji ti, kteří zasvětli život ochraně katedrály, nebo jejich životy zhasly společně s jejím zánikem?

(jirka:) Opouštíme katedrálu a růžovou alejí míříme do zdejšího parku. Večeříme chleba se zdejším slaným máslem (z Tesca) a rybičkami a přemýšlíme, zda by se na zdejší trávě dal postavit stan. Kolem jezdí výrostci na kole, paní pouští z vodítka pejska, jenž okamžitě zamíří k našemu jídlu, tak se radši rozhodujeme jít jinam. Kolem nás právě prochází dědeček s malým vnoučkem. Ten ukázal na katedrálu:"Churche!""Oh yes, churche", odpověděl pán. "Dead people under the ground", pokračovl chlapeček. Pak se zeptal, zda si dědeček pamatuje na druhého dědečka:"Do you remember grandpa?", ptal se chlapeček. "Of course, I do", odvětil děda. Pak se nám trošku morbidní rozhovor ztratil v dáli :-). Vyrážíme za město, možná na stop, ale spíš už hledat místo na nocleh, je po půl sedmé večer. Kousek před námi jdou po ulici dva chlápci v tričkách a šusťácích, téměř vyholené hlavy, svalnaté paže, rychlý krok. Jeden se pokouší stopovat, druhý jde opodál a očividně je připraven naskočit do auta. Nemají žádný batoh ani tašku, vypadají jako vězni na útěku:-)Moc se nám za nimi nechce, natož je třeba dohnat, případně se před nimi ukládat ke spánku ve stanu. Proto zvolňujeme krok, odpočíváme s batohy u zídky, a pak už je naštěstí nepotkáváme.

Nacházíme pěknou louku - pole za městem. Místo je od domů odděleno lesíkem borovic, na strništi stavíme stan. Při uléhání sice objevuji nepříjemný ďolík, ale po obvyklém čtení spokojeně usínáme. Později večer nás ještě poctili návštěvou dva kluci s holkou, bylo jim okolo 16. Nejprve se jen přiblížili ke stanu a utekli, pak se zase vrátili, kluci se asi chtěli před holkou trochu vytáhnout. Prohodili jsme jen pár slov a zase zalezli:-) V noci trochu pršelo, tak aspoň nebylo takové horko jako večer.


Day 23 9.8.2003 Elgin, Aberdeen, St.Andrews Stopy: 50+3

(jana:) Ráno se probouzíme a déšť nám bubnuje na stan. Nechce se nám moc do té sloty, a tak ještě na chvilku usínáme. Nemůžeme tu ale zůstat napořád, tak ve stanu snídáme chleba s máslem a psychicky se připravujeme na dnešní den. Než sbalíme, přestává nakonec pršet:-) Spali jsme u ideálního místa pro stop. Autobusová zastávka, které předchází dlouhý rovný úsek - to je úplný stopařský ráj. Akorát nikdo nezastavuje:-) Jeden pán by nás i vzal, ale měl malé auto a svezl by nás jen 3 míle. S díky jej odmítáme. Čekáme 3 hodiny a v protisměru jezdí spousta starých aut. Asi mají někde poblíž sraz. Často v nich sedí mladí řidiči, ale někdy je řidič očividně aspoň tak starý jako jeho auto (a některé kousky vypadají jako ze začátku 20.století). Pak nám zastavuje třímístná dodávka a veze nás směrem na Aberdeen. Řidič bydlí asi 27 mil pře Aberdeenem a na sever si jel zahrát golf. Sám má se stopem zkušenosti z doby, kdy se po studiích několik měsíců pohyboval po Austrálii. Teď stopujeme dále, kolem nás sviští celkem dost aut, ale nikomu se nechce šlápnout na brzdu. Musíme si asi chvilku počkat. Nebe je stále šedivé, ale naštěstí neprší.

(jirka:) Svačíme chléb se zbytkem másla, posléze jablíčko a asi po hodině nám zastavuje malý volkswagen s učitelem tělocviku za volantem. Dáváme se do řeči, ptá se, co fyzika a učitelé u nás. On jezdí do Ameriky trénovat basketball na letní tábory. V Aberdeenu zastavujeme u sportovního centra, pán má s někým schůzku, ale neví, jestli jej zastihne. Fotbalový (soccer) zápas, kde dotyčný byl, už asi skončil… Naštěstí se vykopávalo později (kick off), tak i my vylézáme z třídveřového autíčka a jdeme si odskočit. Při vysedání jsem zavadil o nějakou plastovou součást sedadla, naštěstí vše zase zaklaplo zpět. "It's not a new car", komentoval to s klidem pan učitel:-) Hodný pán se místo chůze pohybovat během a v mládí prý také stopoval. Když se zmiňujeme o slavných aberdeenských domech z tmavé žuly (granit), nadšeně nám je ukazuje a dělá si zajížďku i k lomu, kde granit těžili. Bohužel je trochu nepozorný v řízení a oběma levými koly tvrdě přejíždí ostrý patník. Zběžná kontrola nic neukazuje, ale když se vracíme z vyhlídky na lom, zadní kolo už je prázdné. Uplatňuji čerstvé znalosti z autoškoly a s Jančou pánovi pomáháme s výměnou. Nemá plnohodnotnou rezervu, ale jen provizorní užší náhradu, která má sloužit jen k dojetí do servisu. Uvolňujeme šrouby, zvedáme auto, demontujeme kolo, nasazujeme nové, vracíme šrouby, auto klesá zpět z heveru na kola a dotahujeme šrouby (na to jsme málem zapomněli, ale Janča si to uvědomila). Když jsme u konce, pán praví:"We are in trouble" A ukazuje na přední kolo, které už je taky prázdné.. A tak na výpadovku za město,kam nás chtěl původně zavézt, musíme pěšky s batohy na zádech a chudák pán běží do budky volat servis. Je nám ho líto a uvažujeme, zde ještě někdy někomu zastaví, když jsme mu přinesli takovou smůlu. Do Aberdeenu se vracel domů poté, co vezl na vlak známou, které ujel přípoj..Jinak by byl doma a psal by knihu o způsobech trénování a disciplíně ve fotbale (východní země na tom prý byly dobře:-)). No, a my jsme mu zkazili i odpoledne…Chudák pán!

(jana:) Šlapeme si to nekonečnými ulicemi a křižovatkami Aberdeenu a všude kolem nás jsou domy z granitu.jiné se tady asi ani stavět nemůžou. Na jedné příhodné zídce si děláme čokoládovou zastávku a s údivem sledujeme dva rybáře, kteří do auta přinášejí od řeky 4 velké lososy. Ti jsou ve Skotsku asi všude! Jdeme dál a v dálce vidíme benzinku. To by mohlo být příhodné místo na stopování. Jenže už před benzinkou stopují tři holky a u benzinky…Ondra s Vojtou! Zdravíme se a sdělujeme si pár základních zážitků. Nemá cenu přidávat se k hordám stopařů na jednom místě, a tak se posouváme ještě o půl km dále, kde je odstavný pruh. Stojíme zde asi hodinu a kolem frčí velké množství aut. Snad nakonec někdo zastaví. Několik aut zastavilo, ale ne nám, ale na odpočivadle:-( Konečně brzdí třídveřové auto s mladou dvojicí. Udávám jako cíl naší cesty Dundee a oni, že tam jedou. Soukáme se do auta a velký batoh držíme na kolenou. Řidič nám navrhuje, že nás vyhodí v centru Dundee. Ptáme se, kam vlastně jedou, protože Dundee jen leží na naší cestě. Nevěříme vlastním uším, když se dozvídáme, že jedou do St.Andrews. Ondra nám totiž toto univerzitní městečko doporučoval, ale leží trochu mimo hlavní tah na Edinburgh a už jsme ani nedoufali, že máme šanci tam ještě dnes dostopovat.

(jirka:) Do St.Andrews přijíždíme kolem půl osmé večer, ocitáme se na autobusovém nádraží , odkud jdeme pěšky k pláži. Na travnatém místě určeném k piknikům vaříme večeři (těstoviny + spousta chedaru, trocha salámu) a už za stmívání stavíme stan v rohu travnatého parkoviště v těsné blízkosti golfového hřiště. Místo je částečně kryto hustými keři. Vyrážíme na noční procházku městem - s foťákem a stativem, samozřejmě! Domy a kostely jsou krásně nasvíceny, vše ze starého kamene, překrásná je rozbořená katedrála.

(jana:) Procházíme starobylými uličkami, jsme skoro sami. Jen občas kolem nás projede auto či potkáme zamilovanou dvojici na procházce. Náhodně objevujeme další a další kouzelná zákoutí. Procházíme kolem krátké slepé uličky, která se jmenuje Jeptiščina ulička. Název dostala podle ducha, který se v ní údajně zjevuje. I když na duchy samozřejmě nevěříme, dovnitř raději nezacházíme (já vůbec, Jirka jen kousek). Najednou přicházíme do ulice, která je přeplněná kolotoči. Některé jsou ještě složené, ale očividně se tady chystá nějaká velká akce. Ulice je dlouhá a kolotočů několik desítek. Ztichlé místo halasných denních radovánek působí v noci trochu teskným dojmem.

(jirka:) Vidíme úžasný obchůdek se sýry, dále Cancer Research UK. Všude je spousta hospůdek, hotelů, barů, uličky jsou úzké, dokonce i ty hlavní. Vracíme se zase zpět k našemu parkovišti, ve stanu jsme trochu vystrašeni zvuky hlídače na golfovém hřišti a auty parkujícími poblíž, ale nakonec spokojeně usínáme.


Day 24 10.8.2003 St.Andrews, Edinburgh Stopy: 53+3+bus

(jirka:) Ráno vychází chlapík z blízkého bistra a vyhodil na trávu včerejší nepoužité bagety, které jsme tu viděli už včera a přemýšlel, jak se sem dostaly. Okamžitě se na ně slétá hejno racků a cpou si je do krků, perou se o ně a přetahují. Po snídani (vločky + kompot) a hygieně odcházíme do města na procházku a na stop. Cestu si krátíme pěšinkou přes golfové hřiště a na ceduli si čteme toto upozornění:

DANGER!
Golf in progress
Look before crossing
When safe
Please cross quickly

Nepříliš povzbudivé, viďte?:-) Jdem kolem mořského akvária (vidíme bazén s tuleni), děti válí sudy na travnatém břehu u červeného altánku. Do místního hradu (tedy spíše jeho zřícenin) je vstupné 4 libry, tak se spokojíme s pohledem zvenčí. Procházíme kolem budov knihovny a zdejší univerzity, konkrétně se jednalo o katedry "Moral Philosophy" a "Methaphysics a logic". U výhledu na moře za katedrálou svačíme/obědváme a salám s chlebem. Naše jídlo se skládá vždy ze dvou krajíčků toastového chleba, mezi nimiž se schovává tenké kolečko vysočiny. Vedle nás se skupinka Američanů cpe bohatě plněnými sandwichy. Kolem prochází také početná španělská výprava, je tu celkem zalidněno. Na skalnatém pobřeží pod námi pozorujeme volavku, která před našima očima loví mrskající se rybku a polyká ji. Ještě se stavujeme v přístavu a vracíme se zpět do města. Kolotoče jsou nyní v provozu a hlučná a barevná zábava ostře kontrastuje s kamennými zdmi okolo.Scházíme z centra města na výpadovku na stop, když se před námi objeví komplex moderních budov a ejhle: Department of Physics and Astronomy! Prohlížíme si areál i vnitřek budovy, také fotky zdejších profesorů visící na zdi. S jedním z nich se dávám do řeči, protože právě prochází kolem. Právě zde probíhá konference o pevných látkách, které spolu s NMR a lasery dominují zdejšímu výzkumu.Bělovlasý a bělovousý pán věděl, že v Praze je Charles University:-)

Stopujeme na autobusové zastávce, za nás se postavili dva čeští kluci, před nás ještě jeden unfair člověk, kterého po chvíli někdo bere. Janča na mě zavolala:"Podívej, hajzlík!", kdežto kluci za námi současně s ní řvali:"Zmrd!" Ti dva kluci jeli do Dundee. Je ironií, že asi 5 minut před jejich příchodem nám zastavil kluk, co jel přímo do Dundee. Jenže to leží na opačné straně, než potřebujeme, tak jsme odmítli. Taky kolem nás jel pohřební vůz pro dvě rakve, ale naštěstí nezastavil:-) Právě kolem nás projel, který nás sem včera zavezl, tak mu máváme. Baštíme zbytek čokolády a neohroženě stopujeme dál. Zastavují nám dva lidé v autě s evropským řízením, ukazuje se, že jde o Belgičana a Skotku, oba jsou fyzici - pevnolátkaři! Vezou nás za nejbližší město, kde očekáváme hustší provoz. Po dalším čekání nám zastavuje dívka jedoucí opačným(!) směrem, že máme chvíli počkat, až se někde otočí a vrátí se pro nás

(jana:) Ona kolem nás totiž už jednou projela, ale zahlédla nás pozdě a nestačila zastavit. Trochu nevěříme vlastním uším, ale s radostí k ní přisedáme. Veze nás až kousek před Edinburgh. Cesta trvá skoro hodinu, cestou se dostáváme do kolony aut, protože se opravuje cesta a auta musí jet velmi pomalu, a tak máme docela dost času na povídání. Slečna vystudovala analytickou chemii, teď pracuje už několik let v oboru. Probere vše od ekonomiky až po cenu studentského ubytování. Zastavuje nám na benzince u dálniční křižovatky, naše cesty se zde rozcházejí. Děkujeme jí, ale musíme teď řešit, jak se dostat dál. Do centra je to ještě asi 15 km, a tak riskujeme a stopujeme na dálničním výjezdu. Kolem nás sviští auta a já nevěřím, že nám někdo zastaví. Jirka stojí u batohů a já v popředí stopuju. Nakonec to netrvá ani moc dlouho, když brzdí černé velké třídveřové auto. Řidičem je chlapík arabského vzhledu, který mi kyne, že mám nastoupit. Jenže já mu říkám, že jsme dva a máme dva velké batohy. Tváří se trochu překvapeně, ale nakonec kývá, že můžeme nasednout. Myslím, že sama bych k němu nenasedla:-) Posunuje nás ještě o další kousek dál a vysazuje nás už v městské zástavbě, ale stále asi 7 km od centra. Poblíž je autobusová zastávka, tak se nakonec rozhodujeme využít zdejší MHD. Naše putování se blíží ke konci a už se těšíme na setkání s kluky. Našli jsme se! Večer v Edinburku jsme kromě uvaření večeře využili ještě k noční procházce a nasávání zdejší atmosféry.


Days 25,26,27 Edinburgh, Londýn, Praha, Brno, Hranice, Napajedla Stopy: 0

Další den před odjezdem autobusu ještě podnikáme nákupní výpravu do supermarketů i malých obchůdků. Ondra investuje do nové flétny, Jirka zase do Monetovy monografie. Do autobusu směr Londýn nastupujeme jen tři, Ondra zůstává o čtyři dny déle a chce se ještě někam podívat. Do Londýna přijíždíme brzy ráno a máme před sebou celý den, tak se utábořujeme v parku před Buckingham Palace. Vojta už prý Londýn zná, tak zůstává jako hlídač našich věcí, my se vypravujeme do rušných ulic. Navštěvujeme National Gallery a den uteče jako voda. Do autobusu nastupujeme plni dojmů nejen z dnešního Londýna, ale celého úžasného měsíce.


Dodatky
Některé místní názvy:
Galsky
Na h-eileanan an lar
Nis
Bearnaraigh
An Tairbeart
Uibhist a Tuath
Uibhist a Deas
Loch nam Madadh
Loch Baghasdail
Eirisgeidh
An T-ob
Beinn na Faoghla
Barraigh
Anglicky
The Hebridies
Ness
Bernera
Tarbet
North Uist
South Uist
Lochmaddy
Lochboisdale
Eriskay
Benbecula
Leverburgh
Barra

Naše SMS domů:
22.7.2003 Táboříme za Inverness, výlet na vodopády - úhoři a skákající lososi! Prší málo, máme štěstí:) Lidé hodní. Zdravíme! j+j+o+alison+vojta
25.7.2003 Ahojte! Jsme na ostrov2 Lewis, nádherné pláže, koupali jsme se, teď vřesoviště, jdeme na sever, máme se fajn. Všechny zdravíme! J+J
27.7.2003 Ahojte! Jsme ve stanu, poprchá, a my baštíme lososa dušeného v ešusu! Viděli jsme kamenný kruh - Keltský kříž. Jedeme na ostrov Harris. Přeposíláte zprávy? Pa na chatu! j+j
30.7.2003 Dneska jdeme na jih na ostrov Uist, máme se fajn, včera písečná pláž, byť trochu vítr:) Mejte se! J+J
2.8.2003 Ahojte! Po výletě na ostrov Eriskay jdeme na sever a pak na ostrov Skye, má být pěkně, teď pod mrakem. Snídáme vločky, kupujeme sýr cheddar:) zdravíme! j+j
5.8.2003 Jsme na ostrově Skye, udělali jsme si výlet po kopcích. Počasí je fajn, neprší, opět nás hodní lidé pozvali na čaj a sprchu:) Jsme v Portree, jdeme nakoupit:) zdravíme a už se těšíme domů! j+j
8.8. 2003 Ahojte! Jsme za vesničkou Cannich za Drumnadrochit, tj. už pryč z ostrovů. Dnes procházka údolím Glen Affric a koupání v říčce:) Vaříme pohanku se sýrem. všechny zdravíme! j+j
10.8.2003 Ahojte! Vaříme na pláži v StAndrews, nejstarší univerzita ve Skotsku. Včera super stará rozbořená katedrála v Elgin. Dnes průjezd Dundee, zítra Edinburk. dobrou chuť, pokud právě večeříte!
Ahojte! pěkný návrat domů! měli jsme štěstí na stop - vzali nás asi 10km:) máme sýr s těstovinami, paráda:) kolem piknikují rodinky s dětmi, vypadáme jako bezdomovci: zdravíme Hranice!
11.8.2003 Ahojte! Už jsme v Edinburku, zítra vyrážíme do Londýna, ozveme se, až budeme vyrážet domů:) dobrou! J+J
13.8.2003 Ahojte! Vyjíždíme z Londýna, v Brně doufejme zítra v 16:15:) Vezeme jídlo, těšte se! J+J

Varování na krabičkách od cigaret (zabírá 25% plochy krabičky):
Smoking kills.
Smoking is highly addictive, don't start.
Get help to stop smoking: ring 0800 169 0 169.
Smoking causes fatal lung cancer.
Smoking seriously harms you and other people around you.
Your doctor or your pharmacist can help you stop smoking.
Smoking may reduce the blood flow and causes impotence.
Smoking causes aging of the skin.
Smoking when pregnant harms your baby.
Smoke contains benzene, nitrosamines, formaldehyde and hydrogen cyanide.
Smokers die younger.
Smoking can cause slow and painful death.
Protect children: don't make them breathe your smoke.
Stopping smoking reduces the risk of fatal heart and lung diseases.
Smoking clogs the arteries and causes heart attacks and strokes.
Smoking can damage the sperm and decreases fertility.

Slovní hříčky z reklam nebo našich hlav:
Don't drink and DRIVE.
Passing place -> Pissing place
midge -> midged -> damaged
IRN-BRU
nissan&opel -> hnisan&sopl

Opsáno z dopravních značek:
Blind summit
Speed camera