Skotsko 2003

                                   Předchozí dny...               Day 10               Day 13
                                                   Day 8               Day 11               Day 14
                                                   Day 9               Day 12               Day 15               Další dny...



FOTOGALERIE


Verze pro tisk (bez obrázků a odkazů)

Day 8 So 26.7.2003 Tolsta, Ness Stopy: 9+1

(jana:) Ráno se probouzíme s úlevou, že neslyšíme déšť, počasí vypadá víc než dobře, a tak se rozhodujeme jít dál. Ve větru se nám daří složit stan a my si zase na záda nakládáme naše batohy. Cesta vytyčená zelenými kolíky (v zelené trávě:) se nám zdá mnohem schůdnější než včera, přicházíme na rozcestí a rozhodujeme se pro kratší cestu podél pobřeží. Musíme překročit rašelinovou bystřinu, která se zařezává do dosti hlubokého údolí. Na příkrých svazích se nám hodí hůlky, v nejhlubším místě musíme po kamenech přeskákat říčku, a s batohy to není právě nejsnadnější. Jirka vyráží s hůlkou a foťákem po proudu říčky k moři. Po půlhodině se vrací s několika snímky zátoky, kde říčka ústí na pláž. (jirka: po celou dobu jsem nevěřil, že se na pláž po kamenech doškrábu, když se mi to podařilo, stál ten pocit za to: mezi útesy poletovali racci, kolem nebyla živá duše, byl jsem sám na oblázkové pláži, která pokračovala pískem, odkázán jen sám na sebe, a musel jsem se ještě vrátit po kamenech a bahnitém břehu zpátky...škoda, že deník mi zůstal v brašně, Janča mohla pokračovat v psaní...hůlka pomohla, i když jsem málem ztratil gumovou špičku, když jsem zkoumal hloubku bláta, naštěstí se mi podařilo ji zase vyšprtat:).

(jana:) Opět nahazujeme batohy a škrábeme se do příkrého kopce, nahoře nás kromě výhledu na moře čekají ruiny osady, ve které podle průvodce žili lidé až do 2. světové války. Čeká nás ještě dlouhá cesta mezi sloupky a my nevíme, jak bude dále pokračovat. Naštěstí je slunečno, u jednoho z jezírek nacházíme suché místo a na karimatce rozbalujeme oběd (padá poslední favorit). Při jídle spatřujeme první lidskou bytost v tento den: není to fata morgána ani duch bažin, nýbrž chlapík v kraťasech a tričku jenom s flaškou vody v ruce. Manželka jej vysadila na severu a zase jej vyzvedne dole. Asi trpělivá žena, dotyčný pán podniká cestu již počtvrté. Říká, že za 3/4h narazíme na cestu. Nám to trvá asi 2h...

U zbytků kostela nacházíme mrtvou ovci. Má částečně vyhřezlá střeva a vyklované oči. Později jsme se dozvěděli, že kluci šli přechod o den dříve než my (zdrželi jsme se onou špatnou zajížďkou), a když jsme se zmínili o mrtvé ovci, řekl Ondra: "Mrtvá? My ji viděli ještě živou!"...Konečně se objevuje cesta, děkujeme za pevnou půdu pod nohama a blížíme se k prvním lidským obydlím, jde o chatky, často tvořené automobilovým přívěsem. Předjíždí nás paní, které se však zdáme příliš objemní, a tak nás nechává svému osudu (ale určitě bychom se k ní vešli:).

V prvním z baráčků nabíráme vodu, ale nechtějí na své trávě turisty, a tak jdeme o dům dál. Dva pánové opravují traktor a o místě na přespání pro nás se baví galsky. Nakonec nás jeden z nich nakládá do svého auta a odváží nás na 2 míle vzdálený maják na Butt of Lewis, nejsevernějším bodu Vnějších Hebrid. Pod majákem rozkládáme stan a vaříme bramborovou kaši, kterou si jako pomazánku mažeme na chleba. Unavení usínáme a ani nevíme, zda maják v noci svítil:)

Nahoru


Day 9 Ne 27.7.2003 Butt of Lewis, Callanish Stopy: 10+6

(jana:) Spánek po přechodu mokřiny byl tvrdý, probudili jsme se až kolem osmé. Posnídali jsme opět instantní kaši, tentokrát krupičnou. Přicházející mraky nás přinutily sbalit všechny věci do batohů a připravit se na deštivou evakuaci. Větrný den však naštěstí vždy přinesl jen přeháňku, kterou vystřídalo sluníčko. Vyrazili jsme na obhlídku útesů kolem majáku. Během naší snídaně přijelo několik aut a karavanů, takže po včerejší samotě jsme si připadali jako na Trafalgaru (či na Václaváku:). Kluci nám napsali SMS: "Rači se vraťte, je to dost drsný, my to šli 5h v blátě a vodě, boty mokré a hned tak neuschnou...". Tak my jsme to dali za 10h chůze, a navíc ještě s noclehem:)

Foukal silný vítr, který nám nedovolil jít až k samému okraji útesu, ale přesto se nám naskytl úchvatný pohled na skály zalévané vlnami. K našemu velmi milému překvapení jsme zpozorovali na jednom útesu sotva vyčnívajícím z vody tuleně! Jirka jej hned vyfotil, ale skálu s tuleněm bude zřejmě nutné na fotce zakroužkovat, aby si jej někdo vůbec všiml. (jirka:) Jeden pán z karavanu však kolem chodil s pořádným objektivem - kdyby tak jeho foťák byl taky Canon! Nejprve jsem mu diplomaticky poradil, odkud je na tuleně lepší výhled, a při dalším potkání jsem zjistil, že má na popruhu napsáno kýžené "Canon"! Bez kolků jsem řekl: "Dobrý den, vidím, že máte Canona, já mám taky Canona, myslíte, že byste mi mohl půjčit na jednu fotečku objektiv?"
Pán byl správňák a nebyl škrt, a tak jsem s jeho objektivem 75-200 pořídil dva snímky na maximální zvětšení. Chlapík měl digitální zrcadlovku D30! Přátelsky nám pak ještě ukázal místo, odkud bylo vidět přímo do hnízda racků s prachovým mláďátkem.

Obešli jsme zbytek majáku a objevili další členy tulení rodinky včetně jednoho bíle zbarveného kusu. Janči vítr nafoukl pláštěnku, takže vypadala jako kosmonaut:) (jana:) Po návratu ke stanu jsme zjistili, že jej vítr téměř skácel, takže vypadal jako hromada tyček a látky. Zamávali jsme tuleňům a lodi na obzoru a vyrazili na jih. Jestlipak se někdy ocitneme severněji než dnes? (já jsem byl před dvěma lety na Orknejích na 59. rovnoběžce, teď šlo "pouze" o 58,5 stupeň:)

Naše pěší cesta netrvala dlouho, protože nám zastavil karavan s Canonem:) Šlo o rodinku z německého Hannoveru, svezli nás asi 30km a byli to docela nadšenci: s karavanem procestovali Aljašku, Island a čtyři měsíce byli v Austrálii, teď přišlo na řadu Skotko. Vysadili nás na křižovatce našich cest, a jen co jsme vystoupili, spustil se na nás déšť. V domečku naproti jsme chtěli doplnit zásoby vody, kromě ní se nám však dostalo i pozvání na čaj a kávu, které jsme nemohli odmítnout. Obyvatelkou domu byla paní, která se zde narodila a posléze se vdala do Glasgow, po rozvodu se však minulý podzim vrátili zpět do rodného domu. Její dcera dokončila PhD z genetiky a navštěvovat ji jezdí i její syn s vnoučaty. (jirka) Povídali jsme si o ostrovech, o silném vlivu víry na zdejší život (je zde několik církví, sever je protestantský, na jih reformace nestačila dorazit a udrželi se tam katolíci), ale dvě hodiny v kostele každou neděli však není nic pro ni, taktéž zbytečné odříkání dobrot v páteční půst:) Když jsme se zmínili o našich předchozích zážitcích, zvláště o skákajících lososech, paní skočila do ledničky a obdarovala nás dvěma podkovami lososích steaků. Přidala ještě pár místních brambor a něco sladkého k večeři, to už jsme se ale raději zvedali, aby nám nerozdala celý svůj dům. Byla prostě báječná, máme její adresu a vypadá to spíš na dopis než na pohled pro ni...

(jana:) Vydali jsme se dál po pobřeží a po pár stech metrech nám zastavila první manželská dvojice. Vraceli se právě z kostela (jako ostatně všichni ostatní, byla neděle:), a tak si zahráli na samaritány. (jirka:) Žena vypadala jako Japonka, zeptal jsem se, zda jsou místní, a oni se smíchem (a po pravdě) odpověděli: "Yes, we are locals!". On pracoval v protidrogové prevenci ve Stornoway. Cestou nám ukázali, ke bydlí, a zavezli nás ještě dál až k jedné Black House Village, skupince původních domů přestavěné na muzeum a turistické bungalovy. Byla sice neděle a bylo tudíž zavřeno, ale aspoň se mezi domy dalo procházet. Jméno mají domy, kde se žilo tradičním způsobem života až do 70. let, podle černého zbarvení stěn způsobeného pálením rašeliny v ohništi uprostřed domu. Hořící rašelina krásně sladce voní, ale ve vyšší koncentraci museli obyvatelé slušně páchnout:) Kouř se používá ve výrobní procesu pravé skotské whisky a dodává jí charakteristickou vůni. Na parkovišti na nás vousatý pán promluvil česky! Narodil se českým rodičům na Kypru, pochází od Olomouce, pak rodina emigrovala a on už dlouho žije v Británii. Ženě dal pobyt v luxusně zařízeném Black House jako dárek k jejím padesátinám. Na psa mluví česky a anglicky, sám se učí Galsky. Ukázal nám vnitřek domu a ženu, pak se slunil na lavičce a pil belgické pivo (my jsme jeho nabídku odmítli, moc jsme toho ten den zatím nesnědli:). Česky uměl stále velmi dobře, mluvil trochu starším slovníkem, velmi slušným a uctivým.

Prošli jsme se po oblázkové pláži kolem azurového moře, na kamenech byly nádherně zelené řasy. Zamávali jsme krajanovi, nabaštili se rybiček a s batohy šli asi 2-3km k hlavní silnici. Pod kostelem nás vzal asi 6 mil děda ve Fordu, následovali manželé v luxusním Jeepu Cherokee, kteří nás zavezli až k neolitickému kamennému kruhu ve tvaru keltského kříže s centrálním monolitem v Callanish (Callanish Standing Stones). Pěkné, leč počasí nám příliš nepřálo, na slunce pro fotku jsme museli čekat, kameny i obloha byly ocelově šedivé (fotky však dopadly lépe, než jsme čekali). Mezi kameny pobíhali (i přes tabulku "stay on the perimeter path" - držte se obvodové cesty) nějací tři blázni, dva natáčeli a fotili třetího, jenž předváděl nějaké uhozené kopy ve stylu kickboxu. Místní tearom i muzeum byly zavřené - inu, neděle!

Po přeháňce nás svezli velký kus manželé v červené Hondě, kteří zde vlastní nějaký majetek a čas od času se na něj jezdí podívat. Cestou jsme viděli ještě menší kamenný kruh. Dále nám zastavil filosofující chlápek v třídveřovém autě, povídal, že se sem často stěhují lidé z Londýna, unikají civilizaci, prodají tam byt za 100 tisíc liber a tady koupí jiný za 30. To se pak jinak začíná život a farmaření na ostrovech! Zdejší lidé si prý často neváží krajiny a svého okolí, neuvědomují si, jaké přírodní bohatství kolem sebe mají. Po vystoupení jsme zažili další přeháňku a viděli dnes asi už šestou duhu. Po marném hledání příhodného kousku trávy pro nocleh u jakési mohyly jsme museli pokračovat dál podél cesty, až jsme našli příhodné místo blízko silnice. Všude kolem byl jen samý vřes, pastviny a ohrady. Cestou jsme viděli sladkovodní lososí farmy pro rybky do velikosti 6 palců, ty se pak následně převážejí do mořských.

Ve stanu jsme vybalili dvě darované lososí podkovy, a zatímco Janča krájela a škrábala pravé lewiské brambory, pokoušel jsem se naporcovat růžovooranžového lososa. Podusili jsme jej v trošce vody jen se solí (česnek se nám zkazil), a tak jsme dnes na večeři měli lososa dušeného v ešusu! Sladké finále spočívalo ve dvou sladkostech, opět od oné hodné paní. Prostě nás dnes živila. Spánek byl trochu nerovný, ale spokojený.

Nahoru


Day 10 Po 28.7.2003 Tarbet, Harris, pláž na Horgabost Stopy: 16+3

(jirka:) Budíme se trochu rozlámaní ve stanu trochu poznamenaném větrem z Butt of Lewis (ohnutá tyčka, ztracený a znovu nalezený háček). S balením si dáváme na čas a až kolem 11 začínáme stopovat. Zastavují nám angličtí manželé v důchodu - svědci Jehovovi (Jehova Witnesses). O víře se s námi naštěstí nebaví (byť své Písmo mají hned vedle řadící páky), zastavují mi, abych si mohl pořídit fotku, bohužel na nešťastném místě, a tak od ní upouštím a focení jen "filmuji". Blížíme se k horám na Harrisu a zastavujeme v městečku Tarbet (An Tairbeart) při nejtenčí šíji. Kupujeme pěkný pohled pláže na Harrisu, míjíme místní kýčovité obchůdky a stopujeme dále. Zastavuje nám žena v tranzitu se dvěma psy, auto trochu smrdí, a tak jsme rádi, že za chvíli naše agónie a balancování v zatáčkách v dřepu končí.

Na silnici v horách nám zastavuje žena v BMW, jede se podívat, kterak její dcera hraje golf, a jede kolem pláže Horgabost, kam míříme. Na místě je tráva jako stvořená pro kempování, pár lidí pod stany a v karavanech, v dáli se rýsují kopce Harrisu, moře je azurové. Krásný písek, travnaté duny, velké vlny, spousta mušliček, ale silný vítr a proměnlivé slunce. Balíme stan a na dunách baštíme salám Poličan. Sbírám odvahu a asi na 40s se jdu okoupat, odvážím se i k několika tempům znaku a prs, slaná voda je příjemná v ústech, ale ještě na souši mne asi dvě minuty mrazí záda. Zatímco si Janča půjčila mou mikinu, já pobíhám jen v plavkách. Někteří se koupou nadšeně dál, někdy s pomocí neoprenu. Němci se tu prohánějí na katamaranu, pořádají se vyjížďky za tuleni a delfíny. Bosky jsme v trávě chytili pár klíšťat, stan jsme postavili v závětří (po zkušenostech na Butt of Lewis), což se zase neukázalo příliš chytré kvůli midgím...

Po náročném dni jsme oba odpoledne usnuli, když vtom nás budí známý hlas - Vojta! Kluci mají stan jen kousek od nás, a tak u nich vaříme večeři a navzájem si vyprávíme zážitky z putování po Lewisu a Harrisu. Kluci viděli, jak se stříhají ovce, přešli nějaké kopečky, v Black House Museum měli otevřeno a od dobrých lidí dostali 10 liber na pivo a pozvání na koncert a Agricultural Show. Prostě jsme všichni měli štěstí na hodné lidi!

Nahoru


Day 11 Út 29.7.2003 Horgabost, Levenburgh Stopy: 19+1

(jirka:) Kluci se ráno vykoupali, my jsme si dali se vstáváním načas. Sraz jsme stanovili na odpoledne v Levenburgh, odkud pojedeme trajektem na North Uist. Kluci vyrazili na stop, a zatímco jim chudákům nic po celé dvě hodiny nezastavilo, my s Jančou jsme dopsali náš deník a posnídali. Za deset minut našeho stopu nám zastavil anglický manželský pár se synem, který za nimi přiletěl, výhled na ostrovy z ptačí perspektivy je prý úžasný. Cestou vidíme Ondru, kterak se s foťákem vrací pro snímky pláže, kolem které my jen projíždíme, a v Levenbughu potkáváme u TIC Vojtu.

Nakupujeme a prohlížíme si pohlednice a knížky, zvláště nás zaujala publikace o drobném souostroví St Kilda, ještě dále na západ od Vnějších Hebrid, kde po asi tisíc let žila osamoceně komunita zvláštních lidí: živili se převážně lovem ptáků, šplhali za nimi po útesech, a tak se u mužů vyvinul silnější palec u nohou. Ostrov byl na žádost obyvatel evakuován roku 1932, tato drobná stará civilizace nepřežila kontakt s moderním světem, když jejich populace klesla z přibližně 80 na 30. Lidé ze St Kildy mluvili galštinou infikovanou trochou norštiny a chovali polodivokou ovci. Na ostrovech se také vyskytovaly endemitické druhy myší: domácí a divoká, domácí po odchodu člověka brzy vyhynula. Ostrovy jsou poslední výspou pevniny před širým Atlantikem, život tam musel být velmi tvrdý a těžký...(St Kilda, Island on the Edge of the World, Charles Maclean, Canongate Classics).

Vyrážíme do hustého mrholení pro vodu a hledat místo na spaní, ale nakonec rozbalujeme stany přímo před místním obchůdkem a informačním centrem v jednom. V jezeře šplouchají lososi a západ krásně zbarvuje oblohu.

Nahoru


Day 12 St 30.7.2003 Levenburgh, Berneray, North Uist Stopy: 20+0

(jirka:) Po snídani u obchodu vyrážíme k ferry terminálu, není zde žádná čekárna, a tak batohy necháváme u jednoho stavení pod stříškou a s cennými věcmi se vydáváme na výlet ke starému kostelu. Procházka vede kolem krásných pastvin, potůčku a jezírka. Kostel stojí na břehu moře, uvnitř jsou gotické reliéfy a lze vystoupat na kamennou věž. Pokladnička pro vybírání příspěvků mi posloužila jako stativ. V chodníčku jsou v pojivu mezi kameny zacementovány mince z různých koutů světa. Zpátky jdeme podél pobřeží, spatřujeme lososí farmu a hluboký mořský záliv pokrytý chaluhami, neboť byl právě odliv. Slyšíme zpěv-štěkání tuleňů!

Trajekt pluje nad mělkým mořem, dalekohledem spatřujeme tuleně na skaliskách, proplouváme množstvím ostrůvků, kolem lodě se míhá spousta medúz a jednou v dálce dokonce spatřujeme hřbetní ploutev delfína! Po hodině přistáváme na ostrově Berneray, podnikáme procházku podél pobřeží kolem pastvin, Black Houses, a přicházíme na dlouhou pláž. Janča s Vojtou zůstávají sedět na dunách, s Ondrou pobíháme po písku a sbíráme mušličky. Do nohy mne chvíli kouše drobný korýš-blecha, malý mrchožrout. Ondra nachází úžasně zbarvené schránky plžů. Žízniví a unavení se vracíme k batohům a po mostě přes moře přecházíme na Severní Uist (North Uist). Belháme se ještě asi míli dál až k travnatému mořskému břehu, kde se rozhodujeme přenocovat. Vaříme výborné jáhly s cheddarem a rýži na špeku, mňam! Domů píši SMS "trajekt se potápí, pozdravujte babičku". Dozvídáme se, že v Brně prší, tak hlavně aby se to nepřihnalo sem na nás...:) Ještě trochu slivovice, dopsat kus deníku a spát!

Nahoru


Day 13 Čt 31.7.2003 ::Evakuace::, North Uist, Benbecula, South Uist-Lochboisdale Stopy: 20+6

(jirka:) V noci je silný vítr a déšť, plachta stanu se hlasitě třepotá. Kolem 5:30 ráno Ondra volá z jejich stanu a vyhlašuje evakuaci, klukům vítr fouká do největší plochy stanu, v noci jim vytahal kolíky, ohnul tyčky a kluci jej museli podpírat batohy a později holýma rukama. My máme trochu více štěstí, fouká nám do menší plochy, a tak "jen" provázkem jistíme polohu tyček. Kluci vyrážejí do deště, balí narychlo stan, pár věcí nechávají u nás a vyráží do nejbližší vsi hledat přístřešek.

Vojta se pro nás po chvíli vrací, to už máme taky namále, vítr má rychlost vichřice a člověk má pocit, že vystrkuje hlavu z okénka vlaku. Balíme bortící se stan a v předklonu vyrážíme. Kluci našli místo v jedné garáži, lidé v domě ještě spí, usidlujeme se tam a baštíme vločky.

(jana:) Očekáváme nejrůznější scénáře dalšího vývoje ohledně budíčku majitelů, v garáži máme rozložené věci a vypadá to tam jako základním horolezeckém táboře. V půl deváté se konečně otevírají dveře z kuchyně. Vykukuje žena v županu a nevypadá vůbec šokovaně: "Hello!". Vysvětlujeme jí situaci a po chvíli se nám dostává pozvání na čaj a kávu. Dům není trvale osídlen a slouží jako chata lidem od Glasgow. Jsou zde na dovolené s přáteli a dětmi. Zatím se probudili jenom John a Kathleen - penzionovaný příslušník US navy a učitelka na malotřídce. Jejich drahé polovičky, přítelkyně Fiona a děti (2 kluci a holka, teenegeři) ještě spaly. Začali jsme se bavit o všem možném, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě, sedět ráno v cizí kuchyni, kam jsme se vlastně vplížili ještě před probuzením majitelů. Nedivil se vůbec nikdo, a to přibylo ještě pět lidí: spisovatel Mike, manžel Katie a vůdčí osobnost, a také Johnova manželka, bývalá sociální pracovnice. Ona i Mike byli poslanci Skotského parlamentu! (po historicky prvních volbách v moderních dějinách Skotska)

Začala se vařit snídaně, namítli jsme, že jsme už jedli porridge, ale Mike nás odbyl, že nám uvaří lepší, a tak jsme museli sníst pravou skotskou snídani: slaninu, vajíčka, párek, black a white pudding - v podstatě jitrnice a jelito, nejde nám na rozum, proč jim říkají právě pudding:). Ani po snídani se počasí nezlepšilo, a tak jsme pokračovali v hovoru. Když se nás mezi řečí zeptali, zda nechceme sprchu, nedokázali jsme odmítnout. Bylo to neskutečné blaho, smýt ze sebe po všech těch dnech (od koupele v potoku nad Ullapoolem) pot a špínu. Cítili jsme se jako noví lidé. Ustal déšť, vítr trval, a nastal čas zvednout kotvy, Mike nás všechny i s batohy naložil do auta a odvezl na hlavní silnici k obchodu. On kupoval whisky, my vločky a rybičky. Naše cesty se rozešly a my jen doufáme, že tito srdeční lidé budou žít dlouho (vzhledem k jejich spotřebě cigaret a doutníků bude toto přání potřeba).

S kluky jsme si stanovili podrobný plán na následující dny ("Sejdeme se v neděli nebo pondělí, tak čau!") a začali stopovat. Zastavilo nám hned první auto jedoucí z obchodu, mladík pracující na ropné plošině (vzdálená 100 mil, vždy na 14 do práce helikoptérou, a pak zase 14 dní doma). Na další křižovatce nám opět zastavuje první auto, anglická rodinka na dovolené se dvěma dětmi. Přece nás nemůžou naložit! Děti si však přesedají do kufru, kde jim maminka sklápí sedačky s výhledem dozadu (dokonce i s pásy!) a jedeme. Děti jsou fajn a i poté, co vystupujeme, zůstávají sedět vzadu, asi je to tam dobrodružnější...

Stopujeme blízko autobusové zastávky a vedle kontejnerů na tříděný odpad, zastavuje u nich muž s malým dítětem v autě, jede jen vyhodit pár lahví, ale je v nesprávný čas na nesprávném místě...Jirka se s ním dává do řeči a už nakládáme batohy a já usedám vedle šestnáctiměsíční holčičky Katie. Řidič je Američan, který se na ostrovy přiženil, dcerka má jako rodný jazyk Gaelic. Přes násep přejíždíme na další z ostrovů, v zimním rozbouřeném počasí se prý mohou vlny valit přes silnici - ještě že je léto...

Do Lochboisdale nás pak přivážejí postupně dvě paní, které se zde narodily. Druhá z nich si v průběhu cesty odskočila nakoupit a klíčky nechala s důvěrou v autě. Přiváží nás přímo k TIC, kde je kryté travnaté místo ideální pro stanování - však tam také nejsme sami, večer se navíc přihnala ještě skupinka cyklistů. Lochboisdale je městečko, odkud jezdí trajekty, ale při večerní procházce zjišťujeme, že terminál je tak jediné, co zde je. Místní hotel je zavřený a nikde ani hospoda (těch je na ostrovech vůbec poskrovnu, zato kostelů nedostatek v žádném případě není...). Tearoom i obchody zejí prázdnotou a mnohé již chátrají. V pošmourném počasí alespoň obcházíme malý záliv a bez chuti večeříme Tesco fazole s kolínkama, nejsou sice nejlahodnější, ale zasytí. (jirka:) Večer si čteme při baterce a spravujeme zip u spacáku, chvíli ještě slyšíme místní mládež prohánět svá auta. Byl to náročný den, ráno nás téměř odfoukla vichřice, ale snídaně se více než vydařila, takže ta nešťastná třináctka nakonec byla vlastně docela přívětivá...

Nahoru


Day 14 Pá 1.8.2003 Lochboisdale, Eriskay Stopy: 26+5

(jirka:) Janča se v našem stanu vzbudila okolo deváté, mně to trvalo trochu déle, a tak Janča dopsala včerejší den:) Do batůžku jsem si nabalili svačinu a rozhodli se pro výlet na ostrůvek Eriskay, jenž se nachází jižně od South Uistu a už dva roky na něj vede cesta. Počasí sice nic moc (vítr, mrholí, zataženo), ale zítra nemá být o nic lépe. V Lochoboisdale stopujeme starší manžele, kteří ve voze přeuspořádali vnoučata na prázdninách a vzali nás na křižovatku na jih. Tam nám zastavuje mladá žena, narodila se zde, ale s manželem žije ve Skotsku. Zaveze nás až na Eriskay přes most, a sama se pak vrací tam, kam měla původně namířeno. Lidé jsou zde strašně obětaví...

Obcházíme ostrov ze západu, podél roztroušených domků jsou rozptýleny travnaté hřbitovy, na kterých se pasou racci. Na Eriskay přistál v 18. století Bonnie Princ Charlie, když se vracel z Francie převzít Skotský trůn. Byl však poražen, chvíli se skrýval a zase odjel za vínem a sýry:) Roku 1941 zde u pobřeží ztroskotala loď s nákladem whisky, čehož místní obyvatelé neváhali bohatě využít a někteří pak skončili za mřížemi. O všem vypráví kniha a dokonce i film! Míjíme restauraci nesoucí jméno lodě "Am Politician" a dál se procházíme podél pobřeží tvořeného skalami a plážemi. V jednom zákoutí nacházíme nádherné veliké schránky mlžů, sbíráme je a čistíme. Moje čepice končí vinou mé nepozornosti ve slané vodě, vítr nás docela unavuje. Přicházíme k přívozu na ostrov Barra, navštěvujeme záchody a v čekárně baštíme rybyčky s chlebem za celou jednu libru, než v půli zjišťujeme, že je plesnivý...

Škoda, že nám nepřeje počasí, jinak bychom podnikli výstup na kopec dominující ostrovu (asi 200 m n.m.), takhle jdeme dál, prohlížíme si místní obchod (marmeláda za .99p) a Community Hall, kde spousta dětí hrála kulečník, nebo jen tak seděla, povídala si, hrála a kupovala chipsy. Ale uzeného lososa (smoked salmon), kterého míníme ochutnat, neměli, a tak jsme se vrátili k restauraci na pobřeží. Ani tam jsme neuspěli, byť prostředí bylo velmi příjemné (whisky 1.55, single malt 1.80). Před mostem zpět stopujeme chlápka v gaziku se třemi místy v kabině, trochu mu překážím při řazení. Dále nás veze starší pán, poslouchá rádio BBC Gaelic, hrají nádherné flétny. Na ostrově se koná nějaká svatba, je hustší provoz a jezdí auta se stuhami. Do Lochboisdale nás veze starší paní, a opět si kvůli nám prodlužuje cestu. Čteme si, usínáme, vaříme bramborovou kaši. Přestože dnes pršelo, viděli jsme krásné moře, velké vlny, skály, velkého kraba, mušličky, šášeň lodní na vyplaveném kusu dřeva, a před spaním jsme si pěkně nacpali bříška:)

Nahoru


Day 15 So 2.8.2003 Lochboisdale, Lochmaddy Stopy: 31+3

(jana:) Než se ráno probudíme, posnídáme a sbalíme věci, je skoro poledne. Obloha je šedá, fučí, ale neprší. Když dobalujeme batohy, mává na nás řidič projíždějícího autobusu, zda nejedeme jeho směrem, sice jedeme, ale ne s ním, takže odmítáme a jenom máváme. Loučíme se s paní z TIC a děkujeme za všechny poskytnuté informace. Po pár stech metrech nám zastavuje paní, která nás vezla včera večer. Míříme do vesnice Kildonan, kde je muzeum. (jirka:) Následně nás nikdo moc nebere, jen za námi přichází žena ze sousedního domu, ptá se, zda nám neujel autobus a nese s sebou jízdní řád...No, autobus nám ujel, ale celkem chtěně:) Cestou na jiné místo míjíme mrtvou ovci u silnice, následně si vybavujeme, že před chvílí na onom místě zastavil náklaďák a řidič na chvíli vystoupil...Měla otevřené oči a světlou krev...

Konečně nám zastavuje paní v kšiltovce, vypadá spíše jako Italka,a veze nás druhou půlku cesty k muzeu. Tam necháváme batohy u babičky, která prodává lístky (podle vlajky poznává, že jsme z "Czechoslovakia"!) a podnikáme výlet k 3km vzdálené pláži západního pobřeží. (jana:) Pláž je velmi rozsáhlá a už před příchodem na ni cítíme vůni moře, která se přímo na místě mění v docela intenzivní smrad. Jde zřejmě hlavně o chaluhy a rozkládající se mořské řasy. Nechceme se příliš dlouho zdržovat, svačíme banány, do kterých nám vítr vanoucí od moře implantuje zrníčka písku, a vracíme se zpět. Jiřík kromě záchodů objevuje také kavárnu, kde sice nemají smoked salmon, ale ochutnáváme fresh salmon toast a bacon roll (houska s opečenou slaninou). Obojí je výtečné.

Bereme si své baťůžky od hodné ale trochu nahluchlé paní z muzea a jdeme stopovat. Je sobota podvečer, moc aut nejezdí, a když, tak nezastavují. Jsme v jižní části jižního Uistu, a máme se do včera dostat až na sever severního (sraz s klukama jsme posunuli na dnešek). Jíme další sáček našich oblíbených čipsů s octovou příchutí a po skoro hodině čekání nám k našemu úžasu zastavuje stejná žena, která nás předevčírem dovezla do Lochboisdale! Když nám říká, že jede až do Lochmaddy, nevěříme svým uším, o takovém štěstí se nám ani nesnilo! Po skoro hodině jízdy a povídání vysedáme a máváme naší dobré víle. Máme před sebou celý večer, kdepak jsou asi kluci? Necháváme batohy u TIC a vyrážíme hledat místo pro stan. Po hodině obcházení klepeme na okénko domku, kde vidíme starší paní, kterak si čte noviny. Dovoluje nám použít trávník vedle svého domku. Vracíme se k TIC a potkáváme tam Vojtu, kluci sem dostopovali už kolem třetí a stan roztáhli za zříceninou domu kus cesty za domem staré paní. Rozhodujeme se spát na jejich místě, vaříme rýži s cheddarem.

Jiřík nachází úplně senzační housenku, naštěstí si ji nechce vzít domů a stačí mu její fotka. (jirka: S Ondrou ji aranžujeme na mechu a čekáme, až přestane dělat mrtvého brouka a sleze mu z bundy, následně ji v trávě lovíme našimi aparáty a Ondra ji vrací na místo, kde jsme ji našli). Večer ve stanu tentokrát nesvítíme baterkou a jdeme rovnou spát.

Nahoru
Další dny...