Ahojte, lidi!
V našem deníku, který jsme po více než 24 dní vedli, jsme se pokusili zachytit ty důležitější, krásné a úžasné zážitky z našeho putování po Skotsku v červenci a srpnu 2003, kdy jsme většinu času strávili na Vnějšich Hebridech (Outer Hebridies). Věříme, že některé informace by mohly být užitečné i pro budoucí cestovatele:) Rozhodně však nejsme jediní, kteří mají své zážitky zveřejněny na internetu, doufáme však, že aspoň trochu potěšíme třeba naše nejbližší kamarády:) Deník přepisuji v srpnu 2003 před svým nástupem na doktorandské studium, kdo ví, zda budu mít v budoucnu ještě tolik času:)

Jirka Kvita a Janča Burešová

(jirka:) Včera jsme vyrazili vlakem z Hranic (Jirka) a Napajedel (Janča) do Brna, kde jsme přespali u Ondry.

14:35 - Brno, Zvonařka, vedle našich batohů okupujeme dvě lavičky, věcí máme až příliš...snad to zvládneme. Teď jen - v které kapse batohu je co? :-) Dokupujeme chleba, který jsme nechali u Ondry na stole, a čekáme na bus do Londýna. Mezitím se snažím nemyslet na řízky, které máme s sebou, ale aspoň máme na cestu ještě toasty a kopu sladkostí:-) Janča doufá, že nepojedeme patrovým autobusem, to bychom pak mohli být "in case of accident" v pěkném pytli (černém:).

Právě hlásili, že náš bus má "dle sdělení dopravce" asi 80min zpoždění...a když na místě dlouho stojí nějaký autobus, a když se jen tak mimochodem ptáme, kam jede, zjišťujeme, že jde o tranzit pasažérů do Prahy, kde budou muset přestoupit(!) na bus do Londýna! Autobus vůbec nebyl označený, ještě že jsme se zeptali...Společnost navíc přibrala dva lidi, co měli jet původně z Prahy, a tak nemám vlastní sedadlo a cestu do Prahy trávím na schůdcích u (nefungujícího) záchodu a čtu si Clarkovu Vesmírnou Odysseu II (tu jsem pak dočetl cestou do Londýna a dále pokračoval třetím dílem, Janča začala s druhým, nakonec jsem skoro neměl co číst:).

Přestupujeme na Florenci, překládáme věci, a vše už naštěstí běží hladce.

Ve Francii před "naloděním" do vlaku Eurotunelu pomáháme s pohovorem s britskými imigračními úředníky klukovi z Olomouce; neumí ani slovo anglicky, má jen kopii zvacího dopisu o au-pair rodiny a s sebou asi 20 liber...a to, že chce v Británii zůstat, samozřejmě celníkům neříká...telefonát rodině naštěstí vše řeší a všichni pokračujeme do hrdého Albionu.

Londýn - velké batohy necháváme v úschovně (4 libry za extrémně velké, 2.50 za střední, tj. pouze Jančino:).

Buckingham, St. James Park, Westminster Abbey, domy s pazourkovou fasádou, Houses of Parlament, Big Ben, London Eye (velké ruské kolo), Waterloo Bridge, v dáli St. Paul's Cathedral, Trafalgar, vodotrysky, déšť na Piccadily Circus, schováváme se v metru (Tube:), pěšky zpět k Hyde Parku, a až za nočních světlech zpět na Victoria Coach station, odkud jedeme do Edinburku. Přestup poněkud zmatený (ale stejné problémy jsem si pamatoval už z našeho výletu před dvěma lety), našinec se může cítit po hodinách britské angličtiny ve škole poněkud zaskočen skutečností, že Skotští řidiči autobusu vyslovují Edinburgh jako [edinbra], ale to byl pouze začátek budoucích lekcí Skotské angličtiny:)

Londýn, to byla i spousta pouličních umělců - klaunů, hudebníků, bubeníků, viděli jsme křesťanský sbor, chlápka hrajícího na zvláštní kovovou mísu, kluka na chůdách, kytaristy...nad hlavou nám jednou dokonce přeletěl Concord!

Nápis ve Westminster Abbey: "To the memory of the Czechoslovak army and air force who came as allies to this country and died in its defence and for the liberation of Europe 1940-1945". (Unveiled on the 28 October 1993 on the 75th anniversary of the foundation of the Czech Republic)

V Edinburku nás příjemně překvapuje nové autobusové nádraží na St.Andrew's Sq., s plnou výstrojí vyrážíme na Calton Hill, kde stojí novodobé římské sloupy. Snídáme a dalekohledem shlížíme na probouzející se město. V dáli se rýsuje moře a ropná plošina a dominanta Edinburku, Holy Rood park a jeho útes s pozvolným svahem a příkrými skalami obrácenými na město. Během výstupu potkáváme dva místní párečky, kteří zde tráví nedělní ráno, jsou přátelští, a tak nepohrdneme ochutnávce kalifornského vína a belgického piva:)

Cesta vedla kolem budovy Skotského parlamentu, ještě stále ve výstavbě, fotíme s Ondrou bránu jednoho domu. Za kopečkem, na který šplháme se rýsuje vyhaslá sopka zvaná Athur's Seat.

Následně míříme po slavné ulici Royal Mile plné krámků k hradu, cestou se zastavujeme u výkladů obchodů s whisky a fudge, karamelovité sladkosti, kterou máme možnost sledovat při výrobě a zdarma též dostáváme ochutnat:) Vstupné na hrad 8 liber se nám zdá vysoké, a tak v parku pod ním pouze s chutí obědváme český salám nejmenované značky (Poličan:). Na batohy připevňujeme české vlaječky (podle Jany vypadáme jako vozy Paříř-Dakar), Ondra volá Alison, a pak už se vyráří na stop za město směr Inverness do lázeňského městečka Strathpeffer, kde si dáváme sraz na druhý den.

(jana+jirka:) Náš první stop je Skotský chlapík vracející se po několika dnech práce domů, převáží nás cenný úsek přes most Firth of Forth Bridge (poplatek 80p), který překlenuje hluboký mořský záliv, a pokračujeme se stopem na dálničním exitu. Zastavuje nám milá starší paní z Perthu ("Be quick!", radí nám, na dálnici se totiž nesmí stopovat...), a tak jsme si prohlédli střed tohoto města. Se stopem na Inverness nemáme moc štěstí, potkáváme první dvojici Čechů (nikoli poslední:), místní chlapík nám radí, že o kus dál je kruhový objezd, kde se dá čekat větší štěstí. Slovo míle ("mile") vyslovuje jako anglické slovo pro poštu "mail".

Kruhový objezd se nám zalíbil, a protože měl aspoň 30m v průměru, s trávou a stromy, rozhodli jsme se to pro dnešek zabalit a tohoto poněkud neobvyklého místa využít pro naše první vaření s propan-butanem (báječná pohanka se sýrem) a pro nocleh (uléháme bez deště, prší až v noci:). Trochu nás vystrašili ptáci v křoví, ale jinak spíme klidně (jen mi snad Janča nemusela vypravovat ten příběh, kterak si nějaká česká dvojice postavila stan uprostřed Paříže, a nedopadlo to dobře...).

(jana:) Jirka ráno vaří polévku, jíme ji již za deště. Balíme stan a zjišťujeme, že na báječném místě pro stopování za kruhovým objezdem stojí policejní auto...Přesouváme se 1/2 míle do protisměru a trávíme 2h pozorováním projíždějících aut. Zajímavý byl karavan s manželi, kteří ještě na návěsu vezli osobní auto...

Méně zajímavé bylo čekání na dobrodince, který nás naloží. Už nás to nebavilo, a tak jsme se vrátili zpět k objezdu, nabrali vodu v blízké restauraci a postavili se k výjezdu na Inverness místo policejního auta. Začíná "heavy shower" a po necelé čtvrthodině nastupujeme k lovci v terénním autě (musím na Janču, která klidně stopovala dál, zavolat, neboť si zastavujícího auta nevšimla; taky to nebylo naposledy:), který si jel z Anglie na sever Skotska zastřelit pár kusů vysoké. Jeho auto však bylo velké a suché...

(jirka:)...první dvě hodiny beznadějného stopu v dešti jsem si říkal, že příště si snad pronajmeme auto nebo karavan:) Když jsme se pak přesunuli na výhodnější místo, zjistili jsme, že stopujeme pod cedulí "unmarked police cars in operation", což nás moc happy neučinilo. Ale chlapík-lovec byl super a svezl nás asi 100 mil až za Inverness k odbočce na Dingwall. Cestou jsme míjeli nádherné zalesněné (!) kopečky, vřesoviště...povídali jsme si o všem možném - od jeho cest po Africe až po České dráhy a místní železnice (ty jsou teď v majetku více společností a lístky se tím řádně podražily). Chlapík taky říkal, že by místo nějakého Skotského parlamentu raději uvítal lepší silnici na sever Skotska, než byla A9, po které jsme se ploužili a na některých místech museli čekat na zelené světlo, to když se silnice opravovala a byla zúžená (pán se téměř styděl, že je Brit, když před námi viděl německé auto a přemýšlel, co si asi Němci se svou dokonalou dálniční sítí o skotské myslí:). Cestou se taky zastavil na kafe v pěkném motorestu, a pozval nás i na kafe a čaj, byť jsme se trochu ostýchali.

Ve zdejších řekách se loví lososi! V motorestu je měli už uzené (rozhodli jsme se později, že nějakého ochutnáme, a nakonec se nám to splnilo, ale o tom až později:), ale v potocích bylo lze viděti muškující rybáře. Lososi prý nežerou, ve sladké vodě, kterou se derou proti proudu, aby se nahoře vytřeli, se jim prý stáhnou vnitřnosti, ale apetit zřejmě neztrácejí:)

Jen co jsme vystoupili a zamávali našemu lovci, začal jsem fotit detail ostnatého drátu, a zastavil nám jeden mladík, a to jsme ani nezačali stopovat! Pro jistotu jsem se zeptal, zda nás bere doopravdy, a po drobné úpravě nákladu nás hodil až do lázeňského městečka Strathpeffer. Cestou nám vyprávěl o řízení v Africe, jeho sestra se tam vdala, někdy se tam jezdí vlevo, někdy vpravo, podle toho, čí byla které země kdysi kolonií, a někdy i podle toho, jaký gang je právě u moci (někdy ani sami domorodci neví:)

(kluci noc na dnešek nocovali v Aviemore, kousek od místa, kde jsme před dvěma lety nocovali s Davem:)

Na lavičce jsme se pustili do müsli, bylo asi 15h a sraz s klukama byl až v 19h, když tu Janča spatřila a poznala Alison! (i když ji viděla poprvé, bylo to celkem jasné:) Nice to see her again! Dali jsme si paštiku a vyrazili na procházku, klukům jsme nechali vzkaz na dveřích TIC (Tourist Information Centre). Batohy jsme schovali ve vysoké trávě přikryté mou maskovací pláštěnkou a s nejnutnějšími věcmi (jízdenky, pasy, peníze, foťák) vyrazili na výlet k Touch Stone Maze, kamennému bludišti s kameny z různých míst Skotska. Alison pak skočila do města pro Ondru s Vojtou, s Jančou jsme zkontrolovali batohy a po shledání jsme vyrazili hledat místo na nocleh. Ondra+Alison se zeptali jednoho farmáře, a jeho louka se nám stala na dvě noci domovem.

Je úterý 22.7. 21:30, ležíme ve stanu, Janča si čte, Ondra se šel ještě projít, stále je ještě světlo a já píšu deník. Alison zítra odjíždí do Inverness, my pokračujeme dále. Dnešek byl úžasný výlet, i večeře, ale to až za chvíli:)

Ondra vstal už v 6:30 a připravil snídani - zalil vločky vodou a přidal salko, rozinky, zázvor a slunečnici. Sladké a fajn, pro některé trochu moc ostré:) Najednou se objevila paní ze sousedního domu a na malém podnosu nám přinesla čaj a kávu! Patřila ke skotským křesťanům (zřejmě Scottich Church) a byla moc fajn. Se svačinou a cennými věcmi jsme vyrazili na výlet za vodopády. Brodili jsme se nádhernou loukou, prodírali se vysokým kapradím, poslouchali ozvěnu z lesa, fotili, bavili se česky a anglicky, pásli se na malinách, obdivovali borovice, lišejníky, balíky slámy a stáda pasoucí se na úbočích.

Vodopády! Nádherné, černá voda (jako kofola:) valící se přes balvany, kolem borovice, porost, borůvky. Po mokrých skalách jako pijavice či spíše hadi lezli asi 20cm úhoři, a co hlavně: proti proudu skákali do výše více než dvou metrů obrovští lososi! Byli dlouzí až 1,4m a bylo úžasné sledovat jejich boj s proudem, pak únavu, sbírání sil a nové pokusy. Zkoušeli to na místě, kde byl největší proud a oni neměli šanci. Až se unaví, najdou cestu v mírnějším proudu. Mávali ocasem a měli světlé břicho a tmavé tělo, byli tam malí i velcí. Lovili jsme je hledáčky svých fotoaparátů a jsme zvědavi, co z toho bude.

Napásli jsme se borůvek, celý den nám nepršelo, a já jsem nafotil 1,5 filmu...Doplnili jsme u hodných lidí vodu a za odměnu jsme jim dali ochutnat třešňovice, dej Bůh, ať ještě večer vidí...Večeřeli jsme opět bohaté menu tvořené různými kombinacemi sýru, rajčat, tuňáka, špeku a jako doplňku zdejších hříbků, které obstarali Jana a Vojta. Vyprávěli jsme si scénky z Monty Pythonů a Alison mne učila žonglovat. Ondra se šel večer ještě projít, začíná drobně (dnes poprvé) pršet, Janča u čtení usnula, Ondra se vrátil a mne už od psaní bolí ruka.

(jana:) Ráno nás v osm vzbudila Ondrova flétna a čekala na nás snídaně - vločky na sladko. Protože bylo jídlo v několika nádobách, pokračovali jsme v novém způsobu stolování - kolování. Je to docela zábava:) Řádně najezeni jsme hned poslušně utíkali na veřejné záchodky připravit si místo na další jídlo. Poděkovali jsme za pohostinnost místním lidem, a dostali na cestu pořádný kus fudge, místní sladkosti připomínající karamel.

Rozloučili jsme se s Alison, která vyrazila na autobus do Inverness, Glasgow, Prahy, Malajsie, Austrálie...rozloučili jsme se, jakoby šla někam na půl dne, a přitom kdo ví, kdy se zase uvidíme? Ale čeká nás ještě pěkných pár dní ve Skotsku a my se potřebujeme dostat do Ullapoolu na trajekt. Pro stop si musíme dojít až na hlavní po hodině chůze. Po půl hodině čekání nám zastavuje chlapík v třímístném tranzitu, pokladač podlah jedoucí z práce (ideální stop), a už se rychlostí 140 km/h řítíme na západ.

(jirka:) Cestou nám zastavil u vodopádů, které jsme si prohlédli spolu se skupinkou britských důchodců, zatímco pán si vyřídil pár telefonů, a jelo se dál. (Vsuvka: právě jsme na Butt of Lewis, Janča si čte v Reflexu o Karlovarském festivalu a já musím psát deník:)

Hodný pán nás dovezl přímo k TIC, kde už na nás čekali kluci, batohy jsme nechali v čekárně u trajektu a šli jsme se projít po krásném rybářském městečku podél přístavu a oblázkové pláže, po obchůdcích s whisky a tweedem. S batohy jsme vyrazili postavit stany na kopec nad Ullapool, z místa jsme měli nádherný výhled na přístav, záliv a plující trajekt. V potůčku jsme vyhloubili rybníček a umyli se v ledové vodě, bylo to moc přijemné osvěžení (a koupel po šesti dnech:). Koupal jsem se nahý, což zjistili i někteří kolemjdoucí turisté... Viděli jsme malého podivného hádka dlouhého asi 15cm, a přitom silného jen asi 2mm! Měl jasný tmavý konec, patrně hlavu, a byl velmi velmi zvláštní...

Večer jsme se prošli po travnatém břehu za místní kemp, a pak se podívali do hospody, kde zadarmo pro přísedící hráli skotské songy místní šumaři. V jedné písničce jsme poznali Divoký horský tymián (v původní úpravě), který známe od Žalmana! V hospůdce byla spousta turistů, hlavně Italů, a na velké LCD obrazovce běžela Tour de France. Ondra chtěl nadšeně muzikanty fotit, ale došly mu baterky v jeho jinak skvělém Nikonu F65. Ty si koupil druhý den a noční fotky přístavu ze stativu jsem obstaral já se svým Canonem EOS 50e. Spát jsme šli výjimečně až kolem půlnoci za největší tmy, kterou jsme zde viděli.
(v Ullapoolu jsme si ještě dali fudge s příchutí whisky; jednu pravou, konkrétně Highland Park 18 year, jsme viděli za 66 liber:)

Stany balíme v pláštěnkách a v mírném dešti, následně se vyjasňuje a my se naloďujeme na prostorný trajekt (pojme osobní i nákladní auta). Usazujeme se v příjemných polokruhových sedačkách a s foťáky vyrážíme na horní vyhlídkovou palubu. Profouklí se vracíme zase dolů a obědváme sandwiche se sýrem a lososí pomazánkou, kluci nám oplácí svou marmeládou:) Janče nebylo příliš dobře, a tak šla spát, a nakonec neusnul vlastně jenom Ondra. Chvíli jsem si četl deník The Scotsman a za 2h40min už jsme přistávali ve Stornoway. Vnější Hebridy jsou dvojjazyčným územím, 75% obyvatel zde umí Galsky, a tak nás vítá i místní název pro toto největší město: Steornabhagh (bh a mh se vyslovuje jako v).

Kolem všechno vonělo mořem a v dáli se rýsoval kostel a hrad. Dokoupil jsem film v akci "3 za cenu 2", pro zájemce: šlo o 400ASA, Fuji 36, cena 9.99 liber...Pořídili jsme si mapu západních ostrovů, konkrétně (od severu na jih) jde o Lewis, Harris (vlastně jeden ostrov s různými názvy), North Uist, Benbecula, South Uist, a dále Eriskay (Eirisgeidh) a Barra, ale na poslední z nich už jsme nejeli.

Naše skupiny J+J a O+V se rozdělily, my jsme trajdali po městě, k hradu (zatím v rekonstrukci, ale i zvenčí pěkný) a uličkami zase zpět k radnici kolem ubikací vojáků. Krásné domečky, uklizeno. A to prý má Stornoway velké problémy s drogami (na ostrovech asi často není moc co dělat...). V jednom takeway jsme ochutnali skotské národní jídlo haggis, které je podobné našemu jelitu, jen zde se podává s hranolkami (chips), navrch sůl a ocet. Ten je zde vůbec docela oblíbenou příchutí, například i jako brambůrky (crisps) salt+vinegar.

V cukrárně jsem vodu raději doplnil já, a vyrazili jsme na stop za město. S batohy nic příjemného, naštěstí nám zastavili dva mladíci, oba uměli galsky a rychlostí kolem 110km/h nás zavezli kam až mohli. Ukázalo se, že to nebylo až tak daleko, nepodívali jsme se totiž před stopem do mapy a vyrazili na špatnou výpadovku, a dojeli tak na konec menšího poloostrova. Kluci naštěstí objevili náš omyl, a ochotně nás zase zavezli kousek zpět, kde bylo příhodnější místo na spaní na travnatém břehu blízko moře a ráno lepší šance chytit stop. Prošli jsme se po večerní pláži, smočili nohy ve vodě, chvíli sbírali mušličky, a pak jsme bez skrupulí na travnaté cestičce postavili stan (když jsme vařili polévku, tak kolem nás pak ještě chodili lidé se svými pejsky:). Noc vedle ohrady s ovcemi byla klidná a bezvětrná (to se o všech nocích ve Skotsku říci nedá...), kolem v trávě pobíhali místní divocí králíci a docela dost pršelo.

...je odpoledne, neobvykle svítí sluníčko a Janča napůl usíná na travnatém břehu nádherné pláže na severu ostrova Lewis u "Brigde to nowhere". Po foťáku mi lezou midges, je teploučko, na pláži se valí a burácejí vlny, je příliv, racci hledají něco k snědku a po modré obloze plují mraky. Moře je azurové, v dáli temně modré a při ústí řeky hnědé jako kofola. Viděli jsme medúzy, sasanky, slávky, šnečky, přílipky, rybáky, racky, lidi, psy a ovce. Za chvíli se chystáme dále na sever.

Medúzy byly vyplavené příbojem, nafotil jsem přes 1,5 filmu. Krásná byla jeskyňka ve skalách, kterou teď už zase zaplavilo moře. Fotil jsem zblízka písek a ptačí pírko. Řeka eroduje pláž, a na kamenech, které obtéká zůstávají komínky písku.

Neodolal jsem sluníčku, a sešel jsem na pláž pod námi, vysvlékl se a vykoupal se v moři, sice jen do hloubky po pás, ale na pár temp to stačilo. Janča pak sešla taky a nakonec jsme se cachtali oba. Přeskakovali jsme vlny (se smíšenými úspěchy), sledovali, jak moře vyplavuje medúzy, sbírali jsme mušličky...Bylo tu nádherně.

...teď je večer a my táboříme v bažinatém vřesovišti a přemýšlíme, zda má cenu jít dál...jak vzdálená nám nyní připadá ona nádherná pláž, byť stále na dohled!

...a teď pěkně popořadě! Ráno jsme stopli chlapíka, co nás konečně hodil na správnou výpadovku a divil se, že míříme na přechod Tolsta-Niss (uváděno 16km za 4-6h). Jsou tam prý dost bažiny a mokro...ale že je to naše rozhodnutí:) (já si nebyl jistý, kdyby Janča nechtěla, tak asi nejdu, ale ona řekla že OK, neb si myslela, že chci:). Pěšky jsme museli dál za Stornoway, kolem letiště, a na krátký úsek jsme stopli dědu ve staré dodávce se psem. Měla jen jedno sedadlo: "This is ment for me and my dog", omlouval se nám pán a trochu pro nás upravil zavazadlový prostor. Následoval chlapík v Roveru 4x4. Vůbec nám nevadilo, že se stavil za svými dvěma kamarády, ti nás na chvíli pozvali dál a ukázalo se, že dva byli učitelé z Glasgow na prázdninách. Včera hráli golf, a pak to trochu přehnali s whisky (říká se jí "water of life", živá voda, ale jeden chlapík měl opačný názor: "water of death", voda smrti:), zbytek v placaté láhvi nám dali s sebou. Chlapík nás poté zavezl ještě kousek dál (po pauze a návratu pro foťák a mapu...) až do městečka Bac. Na stopu nám tam dlouho nepřálo štěstí, a tak jsme na benzince vlezli do busu, jenž nás oba za 1.80 dovezl do Tolsty, výchozího místa pro přechod.

Spolu s dvojicí starších dam a dvěma mladými lidmi se vydáváme na cestu, ale téměř ihned scházíme k pláži I (náš pracovní název:), kde se impozantně vlévá černá rašelinová říčka do moře. Před záchodky obědváme bílý chléb s paštikou a pokračujeme nad útes k plážím II a III, kde se dlouho procházíme, koupeme, fotíme, spíme a pozorujeme život na pobřeží.

Pokračujeme dále směrem k Bridge to nowhere, mostu, který už dále nepokračuje silnicí, jež zůstala už přes sto let nedokončená. Dál už vede jen stezka, a na scénu přichází rašelina, tráva, jezírka, čvachtání v botách, četné okliky a cesta od jednoho značícího sloupku k druhému. Jsme vyčerpaní, bolí nás ramena. Ještě překračujeme říčku a už hledáme místo na nocleh. Nakonec posloužil travnatý kopeček uprostřed rašeliny a bažin s výhledem na naši překrásnou pláž, jejíž obraz nás depresivně pronásledoval po téměř celý přechod:) Večer ani nevaříme, a naštěstí objevujeme další láhev s pitnou vodou, která byla ukryta v hlubinách mého batohu. Máme tak s sebou přes 3l vody. Píšeme SMS klukům, jak to vypadá dál, domů pak stručnou zprávu, že se máme fajn a "spíme na vřesovišti":) Baštíme hroznový cukr a chleba, v noci naštěstí neprší. Jaký asi bude zítřek?